XCVIII.ULOŽENÍ A ÚKLID

Vylíčili jsme již, jak bývá velký leviatan už zdálky ohlašován z vrcholu stožáru; jak bývá pronásledován po vodních pláních a zabíjen v údolích hlubin; jak jej potom přitahují k boku lodi a stínají; a jak se (podle zásady ze starých dob, kdy měl kat právo na oblek, v němž byl sťatý člověk popraven) jeho velký vycpávaný svrchník stává majetkem popravčího; jak jej v příslušné době odsoudí do kotlů a jak jeho vorvanina, tuk a kosti procházejí ohněm nedotčeny jako Sidrach, Mizach a Abdénágo. Nyní však zbývá ukončit poslední kapitolu této popisné části výkladem – zpěvem, smím-li tak říci – o romantickém postupu při stáčení tuku do sudů, které se potom skládají do útrob lodi, takže se leviatan znovu vrací do rodných hlubin, klouzaje pod povrchem jako předtím, ale, žel! již nikdy se nevynoří a nebude chrlit.

Dokud je tuk ještě horký jako punč, nalévá se do šestibarelových sudů, a zatímco se loď kymácí a sem a tam kolébá v půlnočním moři, ohromné sudy se stahují obručemi a zabedňují jeden po druhém, často se nebezpečně smýkají po kluzké palubě jako laviny, až nakonec je námořníci rázně uchopí a zastaví jejich pouť. Kolem dokola se ozývají rány, buch, buch, na sudy dopadá tolik kladiv, kolik se jich tam vejde, protože teď je každý námořník ex officio bednářem.

Když se konečně poslední žejdlík octne v sudu a všechno vychladne, otvírají se velké poklopy, lodní útroby zejí dokořán a dolů se spouštějí sudy k poslednímu odpočinku na moři. Po skončení této práce jsou poklopy opět uzavřeny a neprodyšně utěsněny jako zazděná skříň.

Toto snad je při celém lovu nejpozoruhodnější událost velrybářského řemesla. Jednoho dne palubní prkna zalévá záplava krve a tuku, na posvátné velitelské palubě se rouhavě tyčí obrovská hmota velrybí hlavy, kolem se válejí veliké rezivé sudy jako na pivovarském dvoře, kouř z pecí očadil všechna zábradlí sazemi, námořníci jsou samá mastnota, celá loď vypadá jako sám velký leviatan, a na všech stranách se ozývá ohlušující hřmot.

Ale za nějaký den se na téže lodi rozhlížíte a natahujete uši, a kdyby tu nebylo zrádných člunů a kotlů, málem byste přísahali, že chodíte po mlčenlivé obchodní lodi s velitelem přeúzkostlivě čistotným. Nezpracovaný vorvaní tuk má účinnost jedinečně čisticí, proto nejsou paluby nikdy bělejší než právě po práci s tukem. Mimoto se z popela spálených velrybích škvarků velmi snadno připravuje silný louh a všude tam, kde ulpěla na boku lodi nějaká lepkavá špína, tento louh ji rychle ničí. Námořníci s kbelíky vody a hadry obcházejí pilně zábradlí a obnovují jejich dřívější úhlednost. Ze spodního ráhnoví smetou saze. Všechny četné věci, kterých se používalo, stejně pozorně vyčistí a uloží. Velký poklop oškrábou a opět nasadí na kotle, takže jsou zcela zakryty. Všechny sudy zmizely, všechna lana jsou svinuta a uložena v zákoutích, kde je není vidět. A když konečně skoro celá lodní posádka společně vykoná svědomitě a pilně všechnu práci, začne se omývat sama; od hlavy až k patě se převléknou do čistého prádla a konečně vycházejí na neposkvrněnou palubu svěží a v plném lesku jako ženiši, spadlí odkudsi z nejúpravnějšího Holandska.

Hrdě si vykračují po palubě ve dvojicích a trojicích a s humorem rozmlouvají o salonech, pohovkách, kobercích a jemných batistových kapesnících, navrhují, aby byly dány na palubu rohože, a chtěli by dát vyčalounovat celou loď, až nahoru, a nemají nic proti tomu, vypít si čaj za měsíčního světla na nádvoří přední paluby. Zmínit se těmto navoněným námořníkům o kosticích a tuku, to by byla vrcholná troufalost. Neznají to, nač zdaleka narážíte. Jdi a přines nám ubrousky!

Ale podívejte se: tam nahoře na třech stožárových vrcholcích stojí tři muži a usilovně pátrají po dalších velrybách, které – budou-li chyceny – jistě opět ušpiní starý dubový nábytek a někde i potřísní trochou mastnoty. Ano, stává se to častokrát – po nejtěžší práci, která nedopřává oddechu ani v noci a trvá nepřetržitě šestadevadesát hodin; sotva námořníci vystoupí z člunu, v němž jim naběhla zápěstí po celodenním veslování za velrybami, vystoupí na palubu a už musí nosit ohromné řetězy a otáčet těžkými rumpály, a řezat a sekat, ano, a jen se ve vlastním potu udí a praží spojeným žárem rovníkového slunce a rovníkových kotlů. A když po tom po všem konečně očistí loď a přemění ji v prostory čisťounké, jako je mlékárna, mnohokrát se stává, že si ti chudáci právě zapínají límeček u čisté košile a jsou překvapeni voláním: „Tam chrlí!“, a již se ženou zase bojovat s novou velrybou a procházejí celou tou dřinou zase znovu. Ach, přátelé, tohle člověka ubíjí! Ale takový je život. Sotva jsme my, smrtelníci, po dlouhých útrapách vytěžili z obrovského těla světa tu trochu cenné vorvaniny a potom ze sebe s unavenou trpělivostí smyli lidskou nečistotu a začali žít v čistých stáncích duše, sotva se to stalo, už zas – Tamhle chrlí! – přízrak opět vyráží, a již vyplouváme bojovat proti jinému světu a prožíváme nový život zase postaru.

Ach! převtělování duší! Ach! ty dobrý, tak moudrý a tak mírný Pythagore, který jsi v zářivém Řecku zemřel před dvěma tisíci lety, plul jsem s tebou posledně podle peruánského pobřeží – a jak jsem tak pošetilý, učil jsem tebe, naivního nováčka, jak splétáním nastavit lano.