LV.O NESTVŮRNÝCH ZOBRAZENÍCH VELRYB

Vymaluji vám zanedlouho, pokud je to bez plátna možné, skutečnou podobu velryby, jak se opravdu jeví zraku velrybáře, když je přivázána podél velrybářské lodi, takže si na ni může klidně stoupnout. Proto snad bude záhodno, abych vás nejdřív upozornil na ty podivné, vymyšlené podoby velryby, které jsou obyvatelům pevniny podnes drze předkládány k věření. Je na čase, aby se v této věci svět dověděl pravdu a zjistil, že takové podoby velryb jsou docela falešné.

Původní pramen všech těchto obrazových klamů lze podle všeho hledat mezi nejstaršími skulpturami indickými, egyptskými a řeckými. Od těch vynalézavých, ale nesvědomitých dob, kdy byla velryba zpodobována na mramorových vlysech chrámových, na podstavcích soch, na štítech, medailonech, pohárech a mincích, kdy delfín byl zobrazován na brnění, jako bylo Saladdínovo, i na přílbě svatého Jiří, od těch dob neustále převládala určitá umělecká volnost, a to nejen u většiny lidových obrazů velryby, ale i v mnohých vědeckých vyobrazeních.

Podle všeho najdeme nejstarší známou podobiznu něčeho, co má být zřejmě velryba, v proslulém jeskynním chrámu na ostrově Elephanta v Indii. Bráhmani tvrdí, že v nekonečných téměř skulpturách této jeskynní pagody, stojící od nepaměti, byla zobrazena všechna řemesla a zaměstnání a všechna myslitelná povolání lidská již celé věky předtím, než vpravdě vznikla. Není proto divu, že tu bylo předem nastíněno i naše ušlechtilé povolání velrybářské. Indická velryba, o níž se tu zmiňujeme, vyskytuje se na stěně ve zvláštním poli, zobrazujícím vtělení boha Višnua v podobu leviatana, učeně známého pod jménem Matsja Avatár. Ačkoli toto sochařské dílo je napůl člověk a napůl velryba, z níž je tu pouze ocas, přece je i tato malá její část naprosto nesprávná. Vypadá spíše jako hrotité zakončení hroznýše anakondy nežli jako široké vějíře majestátních ploutví opravdové velryby.

Zajděte však do starých galerií a podívejte se, jak slavný křesťanský malíř zobrazil tuto rybu! Nepodařilo se mu to o nic lépe než předpotopnímu Indovi. Je to Guidův obraz Persea, zachraňujícího Andromedu před mořskou obludou nebo velrybou. Odkud měl Guido model k takovému podivnému tvoru? Ani když Hogarth maloval totéž v „Sestoupení Perseově“, neudělal to o nic lépe. Obrovské tělo Hogarthovy obludy, šplíchající se na hladině, vytlačuje sotva na píď vody. Na zádech má cosi jako vysoké sedadlo pro jízdu na slonu a její rozevřenou tlamu s tesáky, do níž se valí vlny, bychom mohli považovat za Zrádcovu bránu, vedoucí z Temže po vodě do Toweru. Potom tu jsou velryby z „Prodromu“ starého skotského Sibbalda a velryba Jonášova, jak je zobrazována v ilustracích starých biblí a na dřevorytech starých čítanek. Co máme říci o těch velrybách? Pokud jde o knihařskou velrybu, která se vine jako réva kolem řetězu spouštěné kotvy – bývá vytlačena a vyzlacena na hřbetech a titulních stranách mnohých knih jak starých, tak nových – tento tvor je velmi malebný, ale čistě vybájený a je, myslím, napodobeninou podobných obrazů na antických vázách. Ačkoli bývá všeobecně nazýván delfínem, přece podle mého soudu je tato knihařská ryba pokusem o velrybu, protože tu mínili zobrazit, když tuto značku poprvé zaváděli. Značky bylo poprvé použito italským nakladatelem někdy v patnáctém století, kdy ožívala učenost. Za oněch dob, a ještě poměrně donedávna, lidé totiž delfíny považovali za zvláštní druh leviatana.

Na vinětách a jiných okrasách některých starých knih najdete někdy velmi podivné pokusy o velrybu, přičemž všechny možné druhy vodotrysků, vodometů, studených i horkých vřídel, Saratoga i Baden-Baden, bublají z jejího nevyčerpatelného mozku. Na titulní stránce původního vydání „Pokroku ve vědách“ najdete několik podivných velryb.

Ale opusťme všechny tyto neodborné pokusy a podívejme se na ty obrazy leviatanů, které jsou prohlašovány za střízlivé vědecké nákresy z ruky lidí věci znalých. Ve staré Harrisově sbírce cestopisů jsou některé rytiny velryb, vyňaté z holandské cestopisné knihy z roku 1671, nazvané „Velrybářská plavba na Špicberky na lodi Jonáš ve velrybě, kapitán Peter Peterson z Fríska“. Na jedné rytině jsou velryby zpodobeny jako ohromné vory, ležící mezi ledovými ostrovy, a po zádech jim pobíhají polární medvědi. Na jiné rytině je úžasný omyl, neboť velryba je tu představována se svislými ocasními ploutvemi.

Potom je tu zas imponující kvartová kniha, napsaná jakýmsi kapitánem Golnettem z anglického námořnictva; má název „Plavba kolem mysu Hornu do jižních moří za rozšířením lovišť vorvaňů“. V této knize je náčrtek, který se vydává za „obraz physetera neboli vorvaně, nakreslený podle rozměrů velryby zabité na pobřeží Mexika v srpnu 1793 a vytažené na palubu“. Nepochybuji, že kapitán dal tento obrázek nakreslit pro poučení svých námořníků. Abych uvedl jen jedinou věc, dovolím si poznámku, že kdybychom podle udaného měřítka zvětšili oko zobrazené velryby, musel by mít dospělý vorvaň oko veliké jako světlík na přídi, to jest nějakých pět stop dlouhé. Ach, můj šlechetný kapitáne, proč jsi nám nepřidal Jonáše, jak vyhlíží z toho oka?

Ani nejsvědomitější přírodopisné kompilace pro poučení nedospělé mládeže nejsou prosty stejných odporných omylů. Podívejte se jen na populární dílo „Goldsmithova oživená příroda“. V zkráceném londýnském vydání z roku 1807 jsou rytiny domnělé „velryby“ a „narvala“. Nechci být neslušný, ale tato nevzhledná velryba vypadá spíše jako amputovaná svině, a pokud jde o narvala, jediný pohled na obrázek vzbudí ve vás úžas. Jak je možné, že v našem devatenáctém století vydávají inteligentním školákům takového okřídleného koně za skutečného tvora?

Pak zase roku 1825 vydal velký přírodopisec Bernard Germain hrabě de Lacépѐde vědecky uspořádanou knihu o velrybách, v které je několik obrázků různých leviatanů. Všechny jsou nejen nesprávné, ale obrázek mysticeta neboli grónské velryby (to znamená pravé velryby) považuje i Scoresby, jenž má veliké zkušenosti s těmito druhy, za cosi, co nemá v přírodě vzoru.

Ale nasadit korunu všem těmto omylům, to bylo dopřáno teprve vědci Fredericku Cuvierovi, bratru slavného barona. Roku 1836 vydal „Přírodopis velryb“, v němž přináší něco, čemu říká obraz vorvaně. Nežli ukážete tento obrázek některému Nantuckeťanovi, raději si nejdříve zajistěte volný ústup z Nantucketu! Zkrátka, vorvaň Fredericka Cuviera vůbec není vorvaň, nýbrž dýně. Autorovi nebylo ovšem nikdy dopřáno zúčastnit se velrybářské výpravy (takoví lidé to nemívají ve zvyku), ale kdo nám poví, odkud vzal ten obraz? Možná že jej získal tak, jako jeho vědecký předchůdce v témž oboru Desmarest získal své autentické zmetky, totiž z čínských kreseb. A jak veselými kreslíři jsou tito Číňané, to nám ukazují mnohé podivné čajové servisy.

A co máme říci o velrybách na vývěsních štítech, jež visí nad krámy obchodníků s olejem? Jsou to obyčejně velryby Richarda III., s velbloudími hrby, velmi divoké; k snídani mívají tři nebo čtyři námořnické dorty, to jest velrybářské čluny plné námořníků. Jejich znetvořená těla se pohybují v mořích krve a kobaltu.

Ale tyto rozmanité omyly při zpodobování velryb nás konec konců nijak nepřekvapují. Uvažte jen; většina vědeckých obrázků byla nakreslena podle velryb vyvržených na břeh, a jsou asi tak věrné, jako kdyby kresba vraku s rozdrcenou zádí měla přesně představovat vznešenou loď ve vší neporušené slávě. Sloni už sice stáli modelem pro portrét v životní velikosti, ale živý leviatan ještě nikdy neplul tak, aby jej malíř mohl namalovat. Živou velrybu v její plné vznešenosti a významnosti lze spatřit jenom v mořích s nezbadatelnými hloubkami. Když plove, je její ohromný trup neviditelný jako u bitevní lodi spuštěné na vodu a pro smrtelníka je navždy nemožné vyzvednout ji z tohoto živlu do vzduchu a přitom zachovat všechnu její mohutnou pružnost a ohebnost. Pomiňme nejvýš pravděpodobné tvarové rozdíly mezi velrybím kojencem a dospělým platonským leviatanem; ale i když je takové velrybí mládě vytaženo na palubu lodi, má tvar tak nezvyklý, úhořovitý, pružný a měnlivý, že by ani sám ďábel nedovedl zachytit jeho pravý výraz.

Někdo si ovšem může myslit, že z obnažené velrybí kostry, vyvržené na břeh, je možno si vyvodit přesnou představu o velrybí pravé podobě. Vůbec ne. To právě patří ke zvláštnostem leviatana, že jeho kostra jen velmi málo naznačuje celkovou podobu. Kostra Jeremiáše Benthama, visící jako lustr v knihovně jednoho z vykonavatelů jeho poslední vůle, dává sice správnou představu o mohutném čele starého utilitaristy i o ostatních jeho hlavních osobitých znacích, ale nic takového se nedá vyčíst ze skloubených kostí kteréhokoli leviatana. Ve skutečnosti, jak praví velký Hunter, pouhá kostra velryby a zvíře plně vyvinuté a obrostlé mají se k sobě asi jako hmyz k zaoblené kukle, která jej obaluje. Platí to zejména o hlavě, jak v kterési části této knihy mimochodem ukážeme. Ta zvláštnost je také podivuhodně doložena boční ploutví, jejíž kosti skoro úplně odpovídají kostem lidské ruky, ale bez palce; má čtyři normální prsty s kostmi: ukazovák, prostředník, prsteník a malík, ale všechny jsou trvale uloženy v masité pokrývce jako lidské prsty vsunuté do umělého chránítka. „I když s námi velryba zachází hodně bezohledně,“ řekl humorný Stubb jednoho dne, „přece se o ní nedá říci, že by s námi jednala bez rukaviček.“

Ze všech těchto důvodů – ať už se na to díváte jakkoli – musíte dospět k názoru, že velký leviatan je jediný tvor na světě, který až do konce zůstane nevymalován. Je pravda, že se některý obraz přibližuje skutečnosti více než jiný, přece však není opravdu věrný. Neznáme tedy na světě způsob, jak přesně zjistit pravou podobu velryb. A jediný způsob, jak si můžete utvořit aspoň přibližnou představu o jejích živých obrysech, je to, že se sami vydáte na velrybářskou výpravu; při tom se ovšem vydáváte nemalému nebezpečí, že vás leviatan navěky stáhne a potopí. Proto se mi zdá, že uděláte nejlíp, nebudete-li příliš nenasytně zvědaví, pokud jde o toho leviatana.