LXXXI.PEQUOD POTKÁVÁ PANNU

Nastal předurčený den, a jak se mělo stát, potkali jsme loď Jungfrau z Brém, jíž velel Derick De Deer. Holanďané a Němci, kdysi největší velrybářští národové na světě, jsou dnes mezi posledními. Ale tu a tam se dosud náhodou setkáte s jejich vlajkou na Tichém oceáně, ve velmi dlouhých rozmezích zeměpisné šíře a délky.

Zdálo se, že Jungfrau by nás z nějakého důvodu velmi ráda navštívila. Ještě byla dosti daleko od Pequody, a již stočila plachty na jalovo, kapitán si dal spustit člun a zamířil k nám, stoje netrpělivě na přídi místo na zádi člunu.

„Co to má v ruce?“ zvolal Starbuck, ukazuje na něco, čím Němec mával. „To není možné! – Konev na petrolej!“

„To ne,“ pravil Stubb, „kdepak, je to kávová konvice, pane Starbucku. Ten Němec nám přichází nabídnout kávu. Což nevidíte tu velkou plechovou konev vedle něho? Tam má vařící vodu. Ach, ten Němec je správný chlap.“

„Nesmysl,“ zvolal Flask, „je to konev na petrolej a konev na olej. Došel mu olej a chce si ho od nás vyžebrat.“

I když se zdá podivné, že olejářská loď si dluží olej na lovišti velryb, a i když to sebevíc odporuje obrácenému starému přísloví o nošení dříví do lesa, přece se někdy něco takového opravdu přihodí. V tomto případě si kapitán Derick De Deer zcela nepochybně nesl konev na petrolej, jak to tvrdil Flask.

Sotva vystoupil na palubu, Achab se ho začal chvatně vyptávat, nevšímaje si, co má příchozí v ruce. Němec však svou lámanou hatmatilkou brzo projevil naprostou nevědomost o bílé velrybě a ihned převedl řeč k své konvici na petrolej a konvi na olej; vykládal, že musí v noci chodit na lůžko v čiré tmě – poslední kapka brémského petroleje mu došla a dosud nechytili ani jedinou létavou rybu, která by nahradila tento nedostatek. Skončil poznámkou, že jeho loď je opravdu lodí, které se v rybářství odborně říká čistá (to znamená prázdná), a že si proto plně zaslouží názvu Jungfrau neboli Panna.

Derick dostal potřebné zásoby a odplul, ale ještě ani nepřirazil k boku své lodi a už byly hlášeny velryby skoro současně ze stožárových vrcholků obou lodí. Derick se tak nemohl dočkat lovu, že ani nedopravil konvici s olejem a s petrolejem na palubu, nýbrž otočil člun a pustil se za olejovými konvemi leviatanskými.

Poněvadž velryby se zvedly na straně závětrné, měli Derick a jeho tři německé čluny, které brzy za ním vyrazily, značný náskok před čluny Pequody. Bylo tu osm velryb, tedy průměrné stádo. Vědomy si nebezpečí, pluly vedle sebe největší rychlostí přímo proti větru, otírajíce se boky o sebe jako spřežení osmi koní v postroji. Nechávaly za sebou velkou, širokou stopu, jako kdyby na moři neustále rozvinovaly obrovský, široký pergamen.

Uprostřed této letící stopy a o mnoho sáhů pozadu plul obrovský hrbatý starý býk, který se zdál postižen žloutenkou nebo jinou nemocí, soudě podle plavby poměrně pomalé i podle neobvyklých žlutavých míst na hřbetě. Bylo sporné, patří-li tato velryba k těm osmi vpředu, neboť takoví úctyhodní leviatani obvykle nebývají nijak společenští. Přesto se však držel v jejich stopě, i když ho zvířená voda musela zdržovat, poněvadž na širokém čumáku měl bílý otok či bouli, opravdu zatrachtilou, asi jako když se vytvoří vysoká vlna při srážce dvou protisměrných proudů. Jeho vodotrysk byl krátký, pomalý, byl vyrážen namáhavě, s jakýmsi dusivým chrčením, a tříštil se v potrhané pramínky, provázen zvláštními podzemními otřesy těla, které jako by vycházely z jiné potopené části zvířete a způsobovaly, že voda za ním bublala.

„Kdo má trochu žaludečních kapek?“ řekl Stubb, „obávám se, že má bolení. Můj bože, jen si představte, mít tak půl akru bolení! Nepříznivé větry v něm slaví bláznivé Vánoce, hoši. To je první nepříznivý vítr od zádi, který jsem kdy poznal. Už jste někdy viděli velrybu, aby sebou házela sem tam? Zdá se, že ztratila vládu nad svým kormidlem.“ Jako se cestou naklání, potápí, valí a kymácí přetížená loď obstarávající obchodní spojení s Indií, když pluje podél hindustánského pobřeží s nákladem poděšených koní na palubě, tak se kymácelo letité tělo této staré velryby; občas se pootočila na nemotorných žebrech a ukázala příčinu své nerovné stopy, nepřirozený pahýl po ploutvi na pravé straně. Ztratila-li ploutev v boji či narodila-li se bez ní, bylo těžko říci.

„Jen chvíli počkej, starochu, dám ti pásku na tu poraněnou ruku,“ křičel krutý Flask, ukazuje na velrybí provazec vedle sebe.

„Dej si pozor, ať tě neplácne,“ zvolal Starbuck. „Rychle, nebo ji dostanou Němci.“

Všechny soupeřící čluny směřovaly jednomyslně k této velrybě, poněvadž byla nejen největší a tedy nejcennější, ale byla k nim také nejblíže; a nadto se ostatní velryby hnaly takovou rychlostí, že zatím bylo téměř nemožné pustit se za nimi. Za této situace proletěly čluny Pequody mimo tři německé čluny spuštěné později, jenže Derickův člun, který měl od začátku velký náskok, byl stále v čele honby, ačkoli se k němu jeho cizí soupeři blížili každým okamžikem. Poněvadž už byl tak blízko svému cíli, báli se jen toho, aby nevrhl harpunu dříve, než jej dohoní a předstihnou. Derick si byl podle všeho naprosto jist, že se mu to podaří, a občas na ostatní čluny posměšně kýval konvicí s petrolejem.

„Ten nezdvořilý, nevděčný hulvát!“ křičel Starbuck. „Vysmívá se nám a dráždí nás právě tou konvicí, kterou jsem mu naplnil sotva před pěti minutami.“ Potom svým obvyklým vybízivým šepotem: „Jen rychle, moji chrti! Za ním!“

„Já vám řeknu, hoši,“ volal Stubb na svou posádku, „příčí se mému náboženství, abych se vztekal, ale toho darebáckého Němce bych rád sežral! Zabírejte – ano? Chcete dopustit, aby nás ten darebák doběhl? Pijete rádi kořalku? Nejlepší muž jí dostane celý sud. Honem, proč někomu z vás nepraskne céva? Kdopak to spouští kotvu přes palubu – nehneme se ani o píď – jsme na mrtvé vodě. Haló, na dně člunu roste tráva! A pro krista pána, stožár se začíná zelenat! Takhle to nepůjde, chlapci. Podívejte se na toho Němce! Krátce a dobře, chlapi, budete chrlit oheň, nebo ne?“

„Podívejte se, jaké dělá mydliny!“ křičel poskakující Flask. „Jaký je to hrb! – Ach, navezte se do té hověziny – leží jako kláda! Ach, mládenci, skočte – lívance a mušle k večeři, víte, mládenci – pečené mlže a vdolečky, tak dělejte, mrskněte sebou – má sto sudů tuku – neztraťte ho – ne – ne! Vidíte toho Němce – Ach, že pořádně nezaberete, moji hoši – takový sud – takový chlapák! Což nemáte rádi vorvaninu? Tam utíkají tři tisíce dolarů, lidičky! – banka – celá banka! Anglická banka! – Ach, dělejte, dělejte, dělejte! Co ten Němec má teď za lubem?“

V tom okamžiku Derick právě hodil svou konvici s petrolejem proti blížícím se člunům a konev s olejem rovněž; sledoval tím patrně dvojí cíl, jednak zpomalit postup svých soupeřů, jednak zvýšit rychlost svého člunu náhlým trhnutím zezadu.

„Ten nevychovanec! Ten tuleň holandská!“ zvolal Stubb. „Kluci, teď veslujte jako padesát tisíc bitevních lodí, plných zrzavých ďáblů. Co říkáš, Taštego? Jsi ochoten rozlomit si páteř na dvaadvacet kousků ke cti a slávě starého Gayheadu? Co říkáš?“

„Říkám veslovat jako zatracení,“ odpověděl indián.

Vztekle a všichni stejně popuzeni posměšky německého kapitána hnali se muži z Pequody ve třech člunech kupředu, až se dostávali téměř do jedné linie s člunem soupeřovým. Tak rozohněni se k němu každým okamžikem přibližovali. Tři důstojníci stáli hrdě v té krásné, volné, rytířské pozici velitelů, blížících se ke kořisti, a občas povzbuzovali veslaře voláním: „Tamhle běží! Ať žije veslování do strhání! K čertu s Němcem! Přejeďte ho!“

Ale Derickův původní náskok byl tak rozhodující, že přese všechnu jejich statečnost byl by zvítězil v tomto závodu, kdyby ho nebyl postihl spravedlivý soud v podobě kraba, který se zakousl do vesla jeho prostředního veslaře. Zatímco se tento nemotorný nešika snažil uvolnit své jasanové veslo a Derickův člun se proto div nepřevrhl, kapitán hrozně zuřil a láteřil na své mužstvo; a to byla vhodná chvíle pro Starbucka, Stubba a Flaska. S křikem mocně vyrazili kupředu a utvořili šikmou linii směrem k německému člunu. V dalším okamžiku byly všechny čtyři čluny úhlopříčně seřazeny ve stopě velryby, přímo za ní, a po obou stranách se jim vzdouvala pěna, kterou velryba za sebou nechávala.

Byl to strašný, přežalostný pohled k zbláznění. Velryba nyní plovala, hlavu nad vodou, vyrážela vodotrysk stálým zmučeným proudem a přitom jednou ubohou ploutví bila o bok ve smrtelném strachu. Převalovala se při svém potácivém útěku hned na tu, hned na onu stranu a s každou vlnou, kterou prorážela, zapadala křečovitě do moře nebo se převracela, vztyčujíc k obloze jedinou zmítající se ploutev. Kdysi jsem viděl ptáka s přistřiženým křídlem, jak se stejně polekaně pokoušel kroužit ve vzduchu a marně se snažil uniknout lupičským jestřábům. Jenže pták má hlas a projeví svůj strach žalostným křikem, ale hrůza tohoto obrovského, němého mořského tvora v něm byla spoutána a zakleta. Neměl hlasu mimo dusivý chrapot dýchacího otvoru, a proto byl pohled na něho nevýslovně žalostný. A přece jeho ohromný trup, čelist podobná padací mříži a všemocný ocas, to všechno stále ještě čímsi děsilo i nejstatečnějšího muže, který ho takto litoval.

Derick věděl, že už pouhých několik okamžiků by poskytlo člunům Pequody výhodu, a než by se dal takto připravit o svou kořist, raději se rozhodl riskovat vrh, který se jemu nepochybně zdál vrhem zcela mimořádně dlouhým, nežli mu navždy unikne ta poslední příležitost.

Ale sotva se jeho harpunář postavil k vrhu, již všichni tři tygři – Kvíkveg, Taštego a Dagů – bez rozkazu skočili na nohy, a stojíce v úhlopříčné řadě, všichni najednou namířili svá železa, a nantucketské tři harpuny, vržené přes hlavu německého harpunáře, vnikly do velryby. Oslepující pára a bílý oheň! Tři čluny narazily v první zuřivosti střemhlavého velrybího úprku s takovou silou na německý člun, že jak Derick, tak jeho zmatený harpunář byli z člunu vymrštěni a kýly tří člunů přes ně přeletěly.

„Nebojte se, Němci,“ zvolal Stubb, který se na ně za letu letmo podíval, „hned vás někdo vyloví – to je v pořádku – viděl jsem vzadu nějaké žraloky – bernardýni, však víte – pomáhají pocestným v tísni. Hurá, takhle to má letět! Každý kýl jako sluneční paprsek! Hurá! Letíme jako tři plechovky přivázané na ocas zuřivé pumy. To mi připomíná, hoši, jak to je, když se slon zapřáhne na rovině do dvoukolového kočárku – to potom loukotě lítají, hoši, když si ho takhle zapřáhnete! A bývá přitom nebezpečí, že vás vyklopí, když narazíte na kopec. Hurá! Takovýhle pocit člověk mívá, když jede k čertu, ke dnu – všechno se řítí po nekonečné nakloněné ploše dolů. Hurá! Tahle velryba je nezmar, vůbec se neunaví!“

Ale úprk zvířete byl krátký. Velryba náhle vydechla a hřmotně se potopila. S hlučným vrzáním se tři provazce otáčely kolem kolíků s takovou silou, že do nich vyrývaly hluboké rýhy. Harpunáři se obávali, aby jim při náhlém potápění brzy nedošly provazce, takže vynakládali všechnu svou obratnost a lanem přidržovali opakované kouřící otáčky, aby odvíjení zpomalili, až konečně – když svislý tah na vzpěrách s olovnicovou šňůrou naznačoval, že tři provazy klesly přímo dolů do modré vody – přídě byly již téměř v jedné rovině s vodou, kdežto zádi člunů trčely vysoko do vzduchu. Velryba se brzy přestala ponořovat; čluny zůstaly nějaký čas v nezměněném postavení, protože harpunáři se obávali rozvinout víc provazce, i když postavení bylo trochu choulostivé. Ačkoli čluny bývaly takto staženy pod vodu a ztraceny, přece tato tak zvaná „výdrž“, při níž se postranní hroty harpun tahem vzhůru zadírají do živého masa na zádech, často přinutí mučeného leviatana, aby se opět vynořil a čelil ostrým kopím svých nepřátel. Nemluvě o nebezpečí tohoto postupu a při vší nejistotě, zda je to vždy nejlepší prostředek, je totiž jen rozumné předpokládat, že čím déle zůstane zasažená velryba pod vodou, tím bude vysílenější. Pro její obrovský povrch – u dospělého vorvaně o něco méně než dva tisíce čtverečních stop – je tlak vody nesmírný. Všichni víme, jak úžasný atmosférický tlak sami snášíme dokonce i tady nahoře, na povrchu, ve vzduchu. Jak obrovské je potom břemeno velryby, když nese na zádech sloup dvou set sáhů oceánu! To se přinejmenším rovná tlaku padesáti atmosfér. Jeden velrybář to odhadl na váhu dvaceti bitevních lodí se všemi děly, zásobami a muži na palubě.

Když tři čluny spočívají na moři lehce se vlnícím, když muži upřeně hledí dolů do jeho věčné polední modři a není slyšet jediného zasténání nebo výkřiku a z hlubin nevystupuje ani vlnka, ani bublina, kterýpak obyvatel pevniny by si pomyslil, že pode vším tím tichem a mírem se zmítá a svíjí v agónii největší mořská obluda! Na přídích bylo vidět sotva osm stop provazce svisle napjatého. Je možno uvěřit, že na třech takových tenkých šňůrách je zavěšen ohromný leviatan jako velké závaží u týdenních hodin? Zavěšen – a k čemu? Ke třem kocábkám. To je ten tvor, o kterém bylo kdysi tak vítězně řečeno: „Zdaž naplníš háky kůži jeho a vidlicemi rybářskými hlavu jeho? Meč stíhající jej neobstojí, ani kopí, šíp neb i pancíř. – Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé. Nezahání ho střela, za stéblo počítá střelbu a posmívá se šermování kopím.“ To je ten tvor? Je to on? Ach, jak málo se vyplňují slova proroků! Třebaže má leviatan sílu tisíce koňských sil v ocasu, zabořil hlavu pod mořské hory, aby se ukryl před kopími z Pequody.

Stíny tří člunů, vrhané dolů pod hladinu šikmým odpoledním sluncem, byly jistě dost dlouhé a široké, aby zaclonily polovinu Xerxova vojska. Kdo může říci, jak děsivé jsou pro zraněnou velrybu tyto obrovské přízraky, které se jí kmitají nad hlavou!

„Pozor, hoši, už se hýbe,“ vykřikl Starbuck, když se tři provazce ve vodě náhle zachvěly, přivádějíce k nim nahoru jako po magnetických drátech zřetelné záchvěvy velrybího života a smrti, takže je každý veslař cítil ve svém sedadle. Hned potom už na přídích tah do hloubky hodně polevil a čluny se náhle vymrštily do výše, jako se vymrští malá ledová kra, když z ní postrašeně naskáče do moře shluklé stádo bílých medvědů.

„Přitahujte! Přitahujte!“ volal Starbuck znovu. „Vynořuje se.“

Provazce, které se ještě před chvilkou nedaly povytáhnout ani o dlaň, teď námořníci vrhali mokré, v dlouhých, rychlých smyčkách nazad do člunů a velryba brzy rozrazila vodu asi na dvě lodní délky od lovců.

Její pohyby zřejmě prozrazovaly krajní vysílení. Většina pozemních zvířat má v mnohých cévách zvláštní chlopně nebo stavidla, kterými se krev při poranění aspoň do jisté míry a v některých směrech ihned zastavuje. U velryby tomu tak není. Jednou z jejích zvláštností je, že má krevní cévy naprosto bez chlopní; když je probodnuta i tak malým hrotem, jaký má harpuna, začíná proto ihned smrtelně krvácet z celé cévní soustavy. A když se toto krvácení ještě stupňuje neobyčejným tlakem vody, je-li velryba ponořena hluboko pod hladinu, lze říci, že z ní život utíká nepřetržitým proudem. Ale má v sobě takové množství krve a její vnitřní prameny jsou tak četné a vzdálené, že vydrží takto neustále krvácet po dlouhou dobu, stejně jako teče i za sucha řeka, kterou napájejí prameny ukryté kdesi ve vzdálených a neviditelných horách. I teď, když čluny přiveslovaly k velrybě a nebezpečně se přiblížily k pohybujícím se ocasním ploutvím a když důstojníci do ní vrhali kopí, tryskaly z nových ran ustavičně další proudy krve, kdežto její přirozený dýchací otvor v hlavě vyrážel do vzduchu zděšený proud páry toliko v přestávkách, třeba krátkých. Z tohoto otvoru ještě neprýštila krev, poněvadž ve velrybě nebyl dosud zasažen žádný orgán, jehož zranění znamená smrt. Její životní podstata, jak se tomu významně říká, nebyla ještě dotčena.

Když ji teď čluny obklopily těsněji, vynořil se velmi zřetelně celý hořejšek jejího těla i s velkou částí trupu obvykle ponořeného. Bylo vidět její oči nebo spíše místa, kde oči bývaly. Jako se v sukových dutinách nejnádhernějšího dubu, je-li poražen, shluknou podivné zakrsliny, tak z míst, kde bývaly kdysi velrybí oči, vyčnívaly slepé bulvy, strašlivě ubohé na pohled. Ale nebylo tu nikoho, kdo by politoval. Přestože je tak stará a má pouze jednu paži a slepé oči, velryba musí zemřít – musí být zabita, aby se mohlo svítit při radostných svatbách a jiných lidských radovánkách a osvětlovat i velebné chrámy, kde se káže o bezpodmínečném neútočení jedněch proti druhým. Stále se převalujíc v své krvi, konečně zčásti ukázala dole na boku podivně zbarvenou bouli nebo výrůstek velký asi jako košík.

„Pěkné místo,“ zvolal Flask, „dovolte, píchnu ji tam.“

„Počkej,“ zvolal Starbuck, „toho není třeba!“

Lidský Starbuck přišel pozdě. V okamžiku, kdy byl hrbol zasažen, vystříkl z této kruté rány proud hnisu a velryba, jíž bodnutí způsobilo nesnesitelná muka, vrhla se s ohromnou prudkostí slepě na čluny, a chrlíc hustou krev, kropila čluny i jejich jásající posádky sprchou sedlé krve. Flaskův člun převrátila a rozdrtila jeho příď. To byla její poslední rána. Byla teď už tak vysílena ztrátou krve, že se bezmocně odvalila od zkázy, kterou způsobila. Těžce oddychujíc, ležela na boku, tloukla bezmocně pahýlem ploutve a potom se znovu a znovu pomalu převracela jako zmírající svět, až obrátila vzhůru bílé stydké části břicha, zůstala ležet jako kláda a zemřela. Její poslední vydechnutí bylo velmi žalostné. Jako když neviditelná ruka pomalu uzavírá přívod nějaké mocné fontány a sloupec vodotrysku se s přitlumeným melancholickým žbluňkáním chýlí k zemi stále níž a níž – tak vypadal i poslední umírající vodotrysk té velryby.

Zatímco posádky čekaly, až připluje loď, tělo brzy začalo jevit známky toho, že se potopí i se všemi neukořistěnými poklady. Na rozkaz Starbuckův jsme k němu okamžitě připevnili na různých místech provazy, takže zanedlouho byl každý člun plovákem. Potopená velryba visela několik palců pod nimi na provazech. Když se loď přiblížila, byla velryba velmi zručně přitažena k jejímu boku a pevně zajištěna velmi silnými řetězy, kterých se užívá k upevňování ocasu; bylo totiž jasné, že se ihned potopí ke dnu, nebudeme-li ji uměle udržovat nad vodou.

Náhodou snad už při prvním zaseknutí rýčem do velryby byla na spodní části hrbolu, o kterém jsem se zmínil, nalezena celá harpuna, rozežraná rezem. Ale v mrtvých tělech zabitých velryb se často najdou kusy harpun, a maso kolem nich bývá úplně zahojeno a žádný výčnělek nevyznačuje, kde jsou; v tomto případě způsobila ono zhnisání jistě nějaká zvláštní, neznámá příčina. Ještě podivnější byla okolnost, že se ve velrybě našel nedaleko železné harpuny hrot harpuny kamenné a maso okolo tohoto hrotu bylo naprosto tuhé. Kdo vrhl toto kamenné kopí? A kdy? Snad nějaký indián ze Severozápadu dávno předtím, než byla objevena Amerika.

Nedá se říci, jaké jiné divy mohly být vytaženy z tohoto ohromného kabinetu; tělo velryby se víc a víc potápělo, táhlo loď bokem neslýchaně do hlubin, a tak nedošlo k dalším objevům. Starbuck, jenž řídil práce, držel se velryby do poslední chvíle. Držel se jí tak odhodlaně, že by se byla loď nakonec převrhla, kdyby byl trval na tom, aby zůstala připoutána k zdechlině. Když potom dal rozkaz, aby se loď od velryby odpoutala, působil už takový nezdolný tah na palubní kolíky, k nimž jsou připevněny řetězy a lana, že nebylo možno je s kolíků stáhnout. Zatím se Pequod celá naklonila. Přejít na druhou stranu paluby – to bylo jako stoupat po příkré střeše domu. Loď vzdychala a skřípala. Mnohé slonovinové výplně zábradlí a vykládání v kajutách tímto nepřirozeným přesunem vypadly. Nepomohly sochory a páky, které měly hnout nehybnými řetězy, strhnout je z kolíků. Velryba se teď ponořila tak hluboko, že už vůbec nebylo možno se dostat k potopeným koncům řetězů, a každým okamžikem jako by se přidávala k potápějící se tíži celá tunová závaží. Zdálo se, že se loď už převrátí.

„Počkej, počkej, slyšíš?“ křičel Stubb na velrybu. „Proč tak ďábelsky spěcháš se potopit! U sta hromů, hoši, musíme něco udělat, nebo bude konec. Nemá smyslu se tam rýpat; nechte toho s těmi sochory a běžte někdo pro brousek a nožík, a přeřízněte ty velké řetězy.“

„Řezat? Ano, ano!“ vykřikl Kvíkveg, popadl těžkou tesařskou sekeru, vyklonil se z otvoru v boku lodi a začal sekat do největšího řetězu, ocelí do železa. Stačilo jen několik úderů sršících jiskrami a ohromná váha se postarala o ostatek. Se strašným prásknutím se všechny řetězy utrhly; loď se narovnala, zdechlina se potopila.

Takové občasné nevyhnutelné potopení vorvaně právě zabitého je velmi zvláštní zjev a žádný velrybář je ještě řádně nevysvětlil. Obyčejně má zabitý vorvaň velký vztlak a plove tak, že bok nebo břicho hodně vyčnívají nad hladinu. Kdyby ty ojedinělé velryby, které se takto potopí, byly staré, hubené a životem zklamané, kdyby měly zmenšené zásoby tuku, kosti těžké a revmatické, mohli byste dost oprávněně tvrdit, že potopení zaviňuje nezvyklá specifická váha ryby takto klesající, když tu není dost látky, která by ji nadnášela. Ale není tomu tak. I mladé velryby, kypící zdravím, které oplývají vznešenými úmysly, i tito svalnatí plovoucí hrdinové se totiž někdy potopí i se vším žádoucím tukem kolem těla, jsou-li předčasně usmrceni v květu mládí a ohnivé životnosti.

Nutno však říci, že u vorvaně se toto nevítané klesnutí vyskytuje mnohem méně často nežli u jiných druhů. Na jednoho potopeného vorvaně přijde dvacet potopených grónských velryb. Tento druhový rozdíl je patrně nemalou měrou zaviněn tím, že grónská velryba má větší množství kostí. Samy její benátské žaluzie váží někdy víc než tunu a tohoto zatížení je vorvaň zcela prost. Jsou však případy, kdy se po uplynutí mnoha hodin nebo několika dnů potopená velryba opět zvedne, vynořujíc se víc nežli zaživa. Příčina toho je jasná. Vytvářejí se v ní plyny, nadme se do úžasného objemu a je z ní jakýsi zvířecí balon. I válečná loď by ji pod sebou sotva udržela. Když se loví ve vodách při pobřeží, v hloubkách, které lze ještě měřit, u zálivů Nového Zélandu, a grónská velryba jeví známky, že se potopí, velrybáři na ni upevňují plováky s dlouhými provazy, aby věděli, kde ji hledat, kdyby se po potopení znovu vynořila.

Nedlouho po zmizení zdechliny jsme ze stožáru Pequody slyšeli výkřik, který oznamoval, že Jungfrau opět spustila čluny, ačkoli bylo vidět jen vodotrysk velryby s hřbetní ploutví, patřící k druhu velryb nepolapitelných, poněvadž je plavkyní neuvěřitelně zdatnou. Ale vodotrysk této velryby se tolik podobá vodotrysku vorvaně, že si je nezkušení velrybáři často zmýlí. Proto nyní Derick a všichni jeho společníci statečně pronásledovali obludu, kterou nelze dostihnout. Panna napjala všechny plachty a pustila se za svými čtyřmi čilými čluny, a tak zmizeli všichni daleko na straně závětrné, stále ještě při odvážné, slibné honbě.

Ach, mnoho je velryb s hřbetní ploutví a mnoho je Dericků, milý příteli!