CX.KVÍKVEG V RAKVI

Při prohlídce shledali, že sudy naposled uložené do skladiště jsou zcela neporušené a že trhlina je tedy někde dál. Počasí bylo klidné, a proto pronikali hlouběji a hlouběji, rušili spánek ohromných spodních vrstev a z půlnočního temna vytahovali na denní světlo obrovské krtky. Šlo se tak hluboko a nejspodnější sudy byly na pohled tak starobylé, zrezavělé a nevzhledné, že jste každou chvíli čekali, brzo-li se objeví jako základní kámen nějaká plesnivá truhla s mincemi kapitána Noema a s výtisky plakátů, marně varujících zaslepený starý svět před potopou. Káď za kádí byla vytahována, s vodou, chlebem a hovězím masem, i svazky dužin a železných obručí, až konečně byla paluba tak zaplněna, že se po ní dalo sotva chodit; vyprázdněný lodní trup duněl pod nohama ozvěnou, jako byste kráčeli nad prázdnými katakombami, a pohyboval se a válel v moři jako demižon naplněný vzduchem. Loď byla nahoře přetížena, jako když student s prázdným žaludkem nosí v hlavě celého Aristotela. Štěstí bylo, že nás v těch dnech nenavštívily žádné tajfuny.

Tehdy se stalo, že mého ubohého pohanského společníka a oddaného důvěrného přítele Kvíkvega zachvátila horečka, která ho přibližovala k věčnému konci.

Abyste věděli, ve velrybářském řemesle jsou sinekury neznámy; hodnost a nebezpečí jdou ruku v ruce. Čím víc se přibližujete k hodnosti kapitána, čím výše stoupáte, tím těžší máte dřinu. Tak i chudák Kvíkveg musel jako harpunář nejen čelit tváří v tvář zuřivosti žijící velryby, ale také – jak jsme už jinde viděli – jezdit na hřbetě mrtvé velryby ve vzbouřeném moři a konečně sestoupit do temnot skladiště a celý den se těžce lopotit v tomto podzemním vězení, rázně tahat nejneskladnější sudy a dbát o to, aby byly dobře urovnány. Zkrátka, harpunáři zastávají mezi velrybáři lodníky z podpalubí.

Chudák Kvíkveg! Když byla loď asi do poloviny vykuchána, byli byste se měli nahnout nad otvor a podívat se dolů na toho tetovaného divocha, jak vysvlečen až do vlněných podvlékaček leze uprostřed vlhka a slizu jako zelená skvrnitá ještěrka na dně studny. A ukázalo se, že to pro chudáka divocha byla opravdu studně nebo lednice. Ačkoli to vypadá divně, protože se tam divoch horce potil, přece se strašně nachladil, nachlazení přešlo v horečku a po několika dnech utrpení Kvíkveg ležel ve visutém lůžku, nemaje daleko k samému prahu smrti. Tolik chřadl a chřadl v několika nekonečných dnech, až se zdálo, že z něho zbyla jen kostra a tetování. Jak scházel a lícní kosti mu špičatěly, jeho oči jako by se stále zvětšovaly a nabývaly zvláštního měkkého lesku a pohlížely na vás přes tu chorobu mírně, ale hluboce – podivuhodné to svědectví o tom nesmrtelném zdraví, které v něm nemohlo ani zemřít, ani zeslábnout. A jako se kruhy na vodě zvětšují, když slábnou, tak se zdálo, že se jeho oči rozšiřují a rozšiřují jako kruhy věčnosti. Nevýslovná hrůza se mne zmocňovala, když jsem seděl u lůžka chřadnoucího divocha a pozoroval v jeho tváři věci tak podivné, jaké snad neviděli ani ti, kdo byli svědky umírání Zoroastrova. Neboť to, co je v člověku opravdu podivuhodné a hrozné, to ještě nikdo nevyslovil ani nenapsal. A blíží-li se smrt, před níž jsme si všichni rovni, ta poznamená každého stejně posledním zjevením, které by mohl výstižně sdělit pouze spisovatel vstalý z mrtvých. A tedy ani žádný umírající Chaldejec nebo Řek – řekněme to ještě jednou – neměl vyšších a posvátnějších myšlenek, než byly ty, jejichž mystické stíny se přede mnou plížily po tváři chudáka Kvíkvega, když klidně ležel v kývajícím se visutém lůžku a moře jako by ho něžně ukolébávalo k jeho poslednímu odpočinku a neviditelný příliv oceánu ho vyzvedal výš a výše k nebi jemu předurčenému.

Všichni členové posádky ho měli za ztraceného, a co si o svém stavu myslil Kvíkveg sám, to se velmi jasně ukázalo, když požádal o zvláštní laskavost. Zavolal si kohosi za šeré ranní hlídky, když se začínalo právě rozednívat, vzal ho za ruku a řekl, že v Nantucketu náhodou spatřil malou kánoi z tmavého dřeva, které mu připomínalo krásné dřevo z jeho rodného ostrova, a na svůj dotaz se dověděl, že všechny velrybáře, kteří zemřeli v Nantucketu, uložili do takových tmavých kánoí. Představa, že by byl takto pohřben, prý se mu velmi zalíbila, poněvadž se to podobalo obyčejům jeho plemene, podle nichž bývá mrtvý bojovník nabalzamován, položen do své kánoe a tak puštěn na vodu, aby plul k hvězdnému souostroví. Jeho krajané totiž nejen věří, že hvězdy jsou ostrovy, ale věří také, že jejich vlastní mírná, nekonečná moře splývají – kdesi daleko za všemi viditelnými obzory – s modrými nebesy a tak vytvářejí bílé peřeje Mléčné dráhy. Dodal, že mu jde mráz po těle při pomyšlení, že by ho měli pohřbít podle obvyklého námořnického zvyku v jeho visutém lůžku a vrhnout jako něco odporného napospas dravým žralokům. Ne, přeje si kánoi podobnou těm v Nantucketu a jemu jako velrybáři tím milejší, že taková kánoe-rakev podobně jako velrybářský člun nemá kýl, i když to snižuje její řiditelnost a zaviňuje nejednu odchylku cestou k temné věčnosti.

Když se na zádi dověděli o této zvláštní okolnosti, bylo tesaři ihned nařízeno, aby splnil Kvíkvegovo přání, ať je jakékoli. Na lodi bylo trochu onoho pohanského, jako rakev zbarveného starého dřeva, které nařezali za dlouhé předchozí plavby v panenských hájích na ostrovech Lakadivských. Z těchto tmavých prken měl tesař zhotovit rakev. Sotva zvěděl o rozkazu, sebral míru a lhostejně a pohotově, jak to měl v povaze, odebral se ihned k mužstvu na přídi a velmi přesně poměřil Kvíkvega, důkladně označuje křídou na Kvíkvegově těle místa, kde nastavoval míru.

„Ach, chudák, už tedy musí umřít,“ vyhrkl námořník z Long Islandu.

Když se tesař vrátil k svému ponku, přenesl si na něj – pro pohodlí a celkový přehled – přesnou délku budoucí rakve; aby se mu nesmazala, udělal na obou koncích zářezy. Potom si připravil prkna a nástroje a dal se do práce.

Když tesař zatloukl poslední hřebík a víko řádně ohladil a upravil, aby přiléhalo, hodil si rakev lehce na rameno a šel se zeptat na přední palubu, jestli už ji budou potřebovat.

Kvíkveg zaslechl rozhořčené, ale zpola žertovné výkřiky, jimiž mužstvo na palubě odhánělo rakev, a k obecnému úžasu nařídil, aby mu rakev okamžitě přinesli. Ani to mu neodepřeli, vědouce, že ze všech smrtelníků jsou umírající lidé největšími tyrany; a poněvadž nás brzy nebudou již vůbec obtěžovat, je věru nejlépe těm chudákům vyhovět.

Kvíkveg se nahnul přes okraj visutého lůžka a dlouho si rakev pozorně prohlížel. Potom požádal o svou harpunu, dal z ní vytáhnout dřevěnou násadu a uložit její ocelovou část do rakve i s jedním pádlem ze člunu. Na jeho přání do ní také nakladli po stranách suchary, láhev s pitnou vodou postavili do hlav a malý sáček dřevité hlíny, seškrabané ve skladišti, dali do nohou. A když mu ještě kus plachty svinuli za polštář, požádal Kvíkveg, aby ho přenesli do jeho poslední postele, že si ji vyzkouší, jak a zda vůbec je pohodlná. Ležel nehnutě několik minut a potom někomu řekl, aby šel k jeho vaku a přinesl odtud malého bůžka Joja. Potom zkřížil ruce na prsou, Joja mezi nimi, a požádal, aby ho přiklopili víkem (říkal mu poklop). Vrchní díl se tedy otočil na kožených závěsech a Kvíkveg ležel v rakvi skoro celý zakryt, až na spokojený obličej. „Rarmai“ (to bude dobré; to je snadné), zašeptal konečně a dal znamení, aby ho přenesli zpátky do visutého lůžka.

Nežli to udělali, přiblížil se Pip, jenž se po celou tu dobu lstivě schovával v zákoutí, přistoupil až ke Kvíkvegovi a s tichým štkaním ho vzal za ruku; v druhé ruce měl tamburínu.

„Ubohý poutníku, cožpak nikdy neskončíš všecko to únavné putování? Kam pluješ teď? Zanesou-li tě však proudy k milým Antillám, kde břeh bičují jen lekníny, vyřídíš mi tam malý vzkaz? Vyhledej nějakého Pipa, který je už dlouho nezvěstný. Myslím, že je na těch dalekých Antillách. Najdeš-li ho, potěš ho, jistě je velmi smutný. Podívej se, zapomněl si tady tamburínu – našel jsem ji. Bum a bim, bim bim! Jen zemři, Kvíkvegu, a já ti zahraji pochod umírajících.“

„Slyšel jsem,“ zamumlal Starbuck, dívaje se dolů otvorem v palubě, „že lidé naprosto nevzdělaní mluvívají v prudkých horečkách starodávnými jazyky. A když toto tajemství zkoumáme, vždycky prý vyjde najevo, že v dětství zcela zapomenutém opravdu slýchali mluvit těmito starodávnými jazyky velké učence. Tak nám chudák Pip podivnou líbezností svého šílenství přináší, jak vroucně věřím, nebeské potvrzení o všech našich nebeských domovech. Kde se tomu mohl naučit než právě tam? – Slyšme! Už zase mluví, ale teď mnohem divočeji!“

„Postavte se do dvojstupů! Udělejme z něho generála! Hola, kde je jeho harpuna? Položte ji tady napříč! – Bum a bim, bim a bim! Hurá! Kdyby mu teď usedl na hlavu statečný kohout a zakokrhal! – Kvíkveg umírá statečně! – Pamatujte si to, Kvíkveg umírá statečně! Dobře si toho všimněte; Kvíkveg umírá statečně, říkám, statečně, statečně, statečně! Ale ubožák malý Pip, ten zemřel jako zbabělec; celý se třásl strachy. Hr na Pipa! Poslyšte, najdete-li Pipa, řekněte všem na Antillách, že zběhl; je to zbabělec, zbabělec, zbabělec! Řekněte jim, že vyskočil z velrybářského člunu. Nikdy bych nebřinkal na tamburínu na počest ubožáka Pipa a nikdy bych ho nezdravil jako generála, kdyby tady ještě jednou umíral. Ne, ne! Hanba všem zbabělcům – hanba jim! Ať se utopí jako Pip, který vyskočil z velrybářského člunu! Hanba, hanba!“

Po celou tu dobu ležel Kvíkveg se zavřenýma očima, jako by snil. Pipa odvedli a nemocného uložili opět do visutého lůžka.

Ale když už zřejmě dokončil všechny přípravy na smrt a když se ukázalo, že se mu rakev dobře hodí, Kvíkveg se náhle zotavil. Brzy se zdálo, že tesařovy truhly již nebude třeba; když nad tím někteří projevovali radostné překvapení, řekl Kvíkveg o příčině svého náhlého uzdravení v podstatě asi toto: V kritické chvíli si právě vzpomněl, že má na pevnině malou povinnost, kterou zanedbal, a proto si to, jak tvrdil, s umíráním rozmyslil: nemohl ještě zemřít. Ptali se ho, zdali žít nebo zemřít je věc jeho vlastní svrchované vůle a přání. Zajisté, odpověděl. Zkrátka, podle Kvíkvegova názoru, umíní-li si člověk, že bude žít, nemůže ho zabít pouhá nemoc – leda snad velryba, bouře nebo podobný divoký ničitel, neovladatelný a nerozumný.

Mezi divochem a civilizovaným člověkem je pozoruhodný rozdíl.

Civilizovaný člověk se musí obyčejně po nemoci zotavovat šest měsíců, kdežto nemocný divoch je opět zpola zdráv skoro za den. Tak můj Kvíkveg velmi rychle nabýval sil; seděl na rumpálu po několik dní nečinně (s velkou chutí však jedl), až konečně náhle vyskočil, rozkročil se a rozpřáhl paže, protáhl se notně, zívl si trochu a potom vyskočil na příď svého zavěšeného člunu, a mávaje harpunou prohlásil, že je připraven k boji.

Z fantastického rozmaru si teď udělal z rakve námořnickou truhlu, a vyprázdniv plátěný vak se šaty, pěkně si je do ní složil. Mnohou volnou hodinu strávil tím, že na víko vyřezával různé groteskní figury a kresby, a zdálo se, že se přitom snaží neuměle napodobovat některé spletité vytetované obrazce na svém těle. Toto tetování bylo prací zesnulého proroka a věštce z jeho ostrova, který hieroglyfickými značkami vypsal na jeho kůži úplnou teorii nebes a země a tajemné pojednání o umění, jak dosáhnout pravdy – takže Kvíkveg byl v své vlastní osobě vlastně hádankou, kterou bylo třeba rozluštit. Báječné dílo v jednom svazku. Ale jeho tajemství nedovedl přečíst ani on sám, ačkoli pod nimi tlouklo jeho vlastní srdce. Oněm tajemstvím bylo proto souzeno, aby se nakonec rozpadla i s živým pergamenem, na kterém byla napsána, takže nebyla vůbec rozluštěna. Právě tato myšlenka asi vedla Achaba k divokému výkřiku, když se kteréhosi rána odvrátil od chudáka Kvíkvega, kterého si prohlížel: „Ach, ďábelská muka bohů!“