CXI.TICHÝ OCEÁN

Proklouzli jsme kolem ostrovů Batanských a vypluli konečně do velkého Jižního moře, takže jsem mohl pozdravit svůj drahý Pacifik nesčetnými díky – když ne za nic jiného, tedy aspoň za to, že nyní se konečně splnilo dávné přání mého mládí a klidný oceán přede mnou rozestřel na východ tisíc mil modři.

Jakési nepochopitelné, sladké tajemství leží na tomto moři, jehož něžně hrůzné oddychování jako by hovořilo o duši skryté pod hladinou – podobně jako ono legendární vlnění efezského trávníku nad pohřbeným svatým Janem Evangelistou. A je to tak v pořádku, že nad mořskými pastvinami, široce zvlněnými vodními prériemi a pohřebišti pro chudé všech čtyř pevnin se vlny neustále zvedají a klesají v neustálém přílivu a odlivu; vždyť tady leží miliony splynulých přízraků a stínů, utonulých snů, magnetických spánků, snění; všechno, čemu říkáme životy a duše, leží tu a sní, tiše sní, převracejíc se jako spáči na lůžkách, a jenom z tohoto neklidného spánku se rodí věčný pohyb vln.

Pro každého přemýšlivého potulného mága se klidný Tichý oceán od prvního spatření nutně stane mořem vyvoleným. Vzdouvá se uprostřed světa a oceány Indický a Atlantický jsou pouze jeho rameny. Jeho vlny omývají mola nově postavených měst v Kalifornii, včera teprve založených nejmladším plemenem, a tytéž vlny hlodají vybledlá, ale dosud nádherná pobřeží asijských zemí, starších než Abraham. Uprostřed pluje mléčná dráha korálových ostrovů a nízkých, nekonečných, neznámých souostroví a neproniknutelné Japonsko. Tak ten tajemný, božský Pacifik opásává celý objem světa a ze všech pobřeží tvoří jeden záliv. Je jako srdce země, pulzující přílivem a odlivem. Pozvedáni tímto věčným vlnobitím, musíme se nutně stát vyznavači vábivého boha, sklonit svou hlavu před Panem.

Ale pramálo myšlenek na Pana vířilo hlavou Achabovi, když stál jako kovová socha na obvyklém místě před úponami zadního stožáru a bezděčně vdechoval jedním chřípím sladký muškát z ostrovů Batanes (v jejichž líbezných hájích se patrně procházejí mírní milenci) a druhým chřípím vědomě vdechoval slaný dech moře, nově nalezeného; onoho moře, v němž nenáviděná bílá velryba jistě i v tuto chvíli plave. Když se konečně dostal do těchto téměř posledních vod a blížil se k japonským lovištím, jeho odhodlání se ještě zesilovalo. Tvrdé rty se mu svíraly jako čelisti svěráku, rozvětvená delta žil na čele nabíhala jako rozvodněné potoky, a když tvrdě spal, pronikal klenutým trupem lodi jeho ostrý výkřik: „Všichni na záď! Bílá velryba chrlí hustou krev!“