CXV.PEQUOD POTKÁVÁ MLÁDENCE

A byla věru příjemná ta podívaná i ty zvuky, které připlouvaly před větrem několik týdnů po tom, co byla ukuta Achabova harpuna.

Byla to nantucketská loď Mládenec, jež právě naplnila poslední sud olejem a přirazila poklopy nad přecpanými skladišti, a teď, nežli zaměří svou příď k domovu, v radostné sváteční výstroji proplouvala vesele, třebas poněkud marnivě mezi loďmi na lovišti daleko od sebe rozptýlenými.

Tři mužové na stožárech měli na kloboucích dlouhé, úzké červené fábory. Na zádi byl zavěšen velrybářský člun dnem dolů, z čelenu na přídi visela dlouhá spodní čelist poslední zabité velryby, signály, vlajky a praporky všech barev vlály z lanoví na všech stranách. Všechny tři vrcholové koše měly po stranách zavěšeno po dvou soudcích oleje a nad tím na kosových příčkách hlavního stěžně bylo vidět malé soudky na vodu s touž drahou tekutinou. K hlavnímu stěžni byla přibita mosazná lampa.

Jak jsme se později dověděli, měl Mládenec velmi překvapující úspěch, tím pozoruhodnější, že v těchto mořích křižovalo mnoho jiných lodí, které po celé měsíce nechytily ani jedinou rybu. Mládenec byl nejen nucen rozdat mnoho sudů hovězího masa a chleba, aby uvolnil místo pro mnohem cennější vorvaninu, ale mimoto musel získat výměnou další sudy na tuk od lodí, s kterými se setkal. Tyto sudy byly nastavěny na palubě a v kajutách kapitána a důstojníků. Dokonce stůl ze společné jídelny rozštípali na podpal a společnost z kajuty jedla na širokém víku sudu přibitého k podlaze, který byl hlavním kusem nábytku. Na přídi si námořníci utěsnili a vysmolili své truhlice a naplnili je; žertem se dodávalo, že kuchař dal víko na svůj největší kotel a naplnil jej; steward prý ucpal náhradní kávovou konvici a naplnil ji; harpunáři prý stáhli násadce z harpun a naplnili tuleje tukem; že prý opravdu všechno všudy bylo naplněno vorvaním tukem, až na kapsy u kapitánových kalhot, a ty prý si kapitán vyhradil, aby do nich mohl samolibě vstrčit ruce – na důkaz naprosté spokojenosti.

Když se tato veselá loď, jíž štěstí tolik přálo, blížila k zachmuřené Pequodě, bylo z její přední paluby slyšet barbarské zvuky obrovských bubnů, a když připlula ještě blíž, bylo vidět, jak mužstvo stojí v zástupu kolem obrovských kotlů na škvaření, potažených pergamenovitou kůží ze žaludku černé velryby; posádka tloukla pěstmi na kotle, jež při každém úderu hlasitě zaduněly. Na zadní palubě tančili důstojníci a harpunáři s dívkami olivové pleti, které s nimi uprchly z ostrovů polynéských. Tři černoši z Long Islandu, vznášející se v ozdobeném člunu, pevně uvázaném ve výši mezi předním a středním stožárem, řídili zářivými smyčci z velrybí slonoviny tento bujný tanec. Mezitím jiná část mužstva hlučně bourala zdivo pecí, z nichž už byly vyňaty obrovské kotle. Málem byste se byli domnívali, že strhují prokletou Bastilu, tak zuřivě pokřikovali, když házeli nepotřebné nyní cihly a maltu do moře.

Velitel a pán nad tím celým výjevem, kapitán, stál vzpřímen na vyvýšené části zadní paluby, takže celou tuto radostnou hru měl zplna před sebou – zdálo se, že je vymyšlena jen pro jeho osobní pobavení.

A Achab? Také on stál na velitelské palubě, ale ošumělý a temný, zatvrzele zachmuřený. A když se obě lodi míjely – jedna plná jásotu nad minulými událostmi, druhá plná předtuch věcí příštích – byli oba jejich kapitáni sami o sobě zosobněním celého toho nápadného protikladu.

„Pojď sem na palubu, pojď na palubu!“ volal veselý velitel Mládence, vysoko zvedaje sklenici a láhev.

„Viděl jsi bílou velrybu?“ zavrčel Achab v odpověď.

„Ne; jen jsem o ní slyšel; ale vůbec v ni nevěř,“ řekl druhý muž dobrosrdečné. „Pojď na palubu!“

„Tys zatraceně moc veselý. Jen pluj dál! Ztratil jsi nějaké muže?“

„Ani to za řeč nestojí – dva z ostrovů, nic víc. Ale pojď na palubu, starý brachu, pojď sem! Brzo ti zaplaším ty chmury z čela. Pojď sem, jen pojď (máme tu veselo); loď je plná a na cestě domů.“

„Jak úžasně kamarádští jsou blázni!“ zahučel Achab. Potom nahlas odpověděl: „Tvá loď je plná a na cestě domů, jak říkáš. Nuže, mne nazývej lodí prázdnou a vyplouvající na moře. Jdi tedy svou cestou, a já půjdu také svou. Kupředu! Napni všechny plachty a drž se větru!“

A tak zatímco jedna loď plula vesele po větru, druhá si tvrdohlavě razila cestu proti němu. Takto se obě lodi rozešly. Posádka Pequody se dívala vážnými, tesknými pohledy za vzdalujícím se Mládencem, ale mužstvo této lodi si vůbec nevšímalo jejich pohledu a věnovalo se bujnému veselí. A když Achab, opřený o zábradlí na zádi, pozoroval loď vracející se domů, vyňal z kapsy lahvičku s pískem a potom, pohlížeje střídavě na loď a na lahvičku, v duchu přitom nejspíše spojoval dvě vzdálené představy, neboť lahvička byla naplněna pískem z nantucketského pobřeží.