LXXXVI.OCAS

Jiní básníci zpívali chválu mírných očí antilopy a krásného peří toho ptáka, který nikdy nevzlétne: já, člověk méně božský, oslavuji ocas.

Počítáme-li, že ocas největšího vorvaně začíná tam, kde se trup zužuje asi tak na objem lidského pasu, pak jenom na horním povrchu zabírá ocas plochu nejméně kolem padesáti čtverečních stop. Hutné, oblé těleso jeho kořene se rozšiřuje ve dva široké, pevné ploché vějíře neboli ploutve ocasní, jež se postupně ztenčují až na tloušťku menší než jeden palec. Ve vidlici, to jest v místě, kde k sobě ploutve přisedají, jsou slabě vyklenuty a potom se od sebe rozestupují jako křídla, ponechávajíce mezi sebou široký prostor. U žádného živého tvora nenajdeme krásné linie vykroužené skvěleji než tento půlměsícový okraj ocasních ploutví. Ocas dospělé velryby má v místě největšího rozpětí o hodně víc než dvacet stop na šíř.

Celá tato část těla vypadá jako hustá, blanou spojená vrstva spájených šlach; když však do ní říznete, seznáte, že je složena ze tří samostatných vrstev: horní, střední a spodní. Vlákna v horních a spodních vrstvách jsou dlouhá a vodorovná, ve střední vrstvě jsou velmi krátká a probíhají napříč mezi vnějšími vrstvami. Ze všeho nejvíc právě tato trojjediná stavba dodává ocasu síly. Pro toho, kdo studoval staré římské zdi, bude střední vrstva zajímavou obdobou tenké vrstvy dlaždic, střídající se stále s kameny v oněch podivuhodných památkách ze starověku, která nepochybně mnoho přispěla k velké odolnosti tohoto zdiva.

Ale jako by nebylo dost na této obrovské místní síle ve šlachovitém ocasu, je celý trup leviatana potažen předivem svalových vláken a nití, které se táhnou po obou stranách beder, sbíhají se do ocasních ploutví, neznatelně s nimi splývají a značně přispívají k jejich síle, takže se zdá, jako by se v ocase nezměrná síla velryby soustřeďovala do jednoho místa. Jde-li o to, aby něco bylo zničeno, tady je k tomu nástroj.

Ale tato obdivuhodná síla velrybího ocasu nijak nesnižuje půvabnou vláčnost jeho pohybů, když s dětskou lehkostí rozvlňuje titánskou sílu. Naopak, právě jí nabývají tyto pohyby svrchované krásy. Opravdová síla nikdy neporušuje krásu nebo soulad, nýbrž často je vzbuzuje; ve všem, co je velkolepě krásné, má síla velký podíl na působivosti té krásy. Odstraňte napjaté šlachy, které jako by vyrážely z mramoru sochy Heraklovy, a její kouzlo bude to tam. Když zvedl oddaný Eckermann prostěradlo z nahé mrtvoly Goethovy, byl ohromen mohutnou hrudí tohoto muže, která se podobala římskému vítěznému oblouku. Všimněte si, jakou robustnost vytváří Angelo, i když maluje Boha Otce v lidské podobě! A nechť malíři oněch měkkých, nakadeřených, hermafroditních italských obrazů vyjadřují cokoli z boží lásky v podobě Syna, jejíž ideu úspěšně ztělesňují – tyto obrazy, tak naprosto postrádající svalnatosti, nepovídají nic o síle, nýbrž ukazují pouhou zápornou zženštilou poddanost a trpělivost, o nichž se všeobecně přiznává, že jsou zvláštními užitečnými přednostmi Kristova učení.

Ať už je údu, o kterém mluvím, použito pro zábavu nebo v obraně, ve zlosti nebo v kterékoli jiné náladě, je tak pružný, že jeho pohyby se vždy vyznačují neobyčejným půvabem. Ruka žádné víly by jej v tom nedovedla překonat.

Má pět hlavních příznačných pohybů. Především velryba používá ocasu jako ploutve při pohybu dopředu; za druhé jako kyje v bitvě; třetího pohybu užívá při smetání; čtvrtý je pohyb ocasu, když bije naplocho do vody, a pátý při zvedání do výše.

Za prvé: Ocas leviatana pracuje jinak nežli ocas u všech ostatních mořských tvorů, poněvadž je postaven vodorovně. Nikdy se nevrtí. Vrtění je u člověka jako u ryby známkou méněcennosti. Pro velrybu je ocas jediným pohonným prostředkem. Když mořská obluda zuřivě plave, stáčí ocas šroubovitě vpřed pod trup a potom jím prudce mrští dozadu, čímž vznikají její vyráživé a skákavé pohyby. Bočními ploutvemi jen kormidluje.

Za druhé: Je dost příznačné, že vorvaň při zápase s jiným vor­vaněm bojuje jenom hlavou a čelistí, kdežto za boje s člověkem užívá hlavně a s opovržením ocasu. Útočí-li na člun, ohne rychle ocasní ploutve a ránu způsobuje jejich zpětný pohyb. Stane-li se to na volném vzduchu, zejména tehdy, když jde o úder rovnou do cíle, je to rána prostě nesnesitelná. Žádné lidské žebro ani člun ji nevydrží. Zachránit se můžete jedině tím, že se jí vyhnete. Přichází-li však ze strany a vodou kladoucí odpor, a částečně také proto, že velrybářský člun je lehký a z pružného materiálu, bývá nejvážnějším následkem úderu obvykle prasklé žebro nebo nějaké to vyražené prkno; podobá se to píchnutí do boku. Tyto podmořské boční rány jsou při lovu tak časté, že je rybáři považují za malichernost. Někdo svlékne kabát a díru ucpe.

Za třetí: Nemohu to dokázat, ale zdá se mi, že hmat se u velryby soustřeďuje v ocase, který má po této stránce takovou citlivost, že se jí vyrovná jen cit sloního chobotu. Velryba dokazuje tuto citlivost hlavně při metení, když s dívčím půvabem a s jakousi měkkou pomalostí pohybuje obrovskými ocasními ploutvemi ze strany na stranu po hladině mořské, ale ucítí-li třeba jen námořníkovy vousy, běda tomu námořníkovi, vousům a všemu! Jaká jemnost je v tomto zkušebním doteku! Kdyby její ocas měl schopnost chápavou, připomínal by mi rovnou slona Darmonodova, který často chodil na květinářský trh a s hlubokými poklonami podával dámám kytice a potom je bral kolem pasu. Hned z několika důvodů je škoda, že velryba nemá chápavý ocas. Slyšel jsem totiž ještě o jiném slonu, který, byl-li v boji raněn, otočil prý chobot a kopí si vytáhl.

Za čtvrté: Když se nepozorovaně přikradete k velrybě na moři domněle bezpečném a osamělém, zdá se vám, že odložila ohromnou tíhu těla a důstojnosti a hraje si na oceáně jako kotě u krbu. Ale i při hře vidíte její sílu. Vymrští široké vějíře ocasu vysoko do vzduchu a potom jimi udeří o hladinu tak mocně, že se hromová rána rozléhá na míle daleko. Málem byste si řekli, že vystřelili z velkého děla; a zpozorujete-li lehký sloup páry z dýchacího otvoru na jejím druhém konci, řekli byste, že to vychází kouř ze zápalné dírky.

Za páté: V obvyklé plovací poloze leží ocasní ploutve leviatanovy hodně pod úrovní jeho hřbetu, takže je nad hladinou vůbec není vidět. Ale když se chce vorvaň ponořit do hlubin, celé ploutve a nejméně třicet stop jeho trupu se vymrští zpříma do vzduchu, chvilku se takto chvějí, až jako blesk zmizí v hlubinách. Až na nádherný lom – který vylíčíme jinde – je toto zvednutí velrybích ocasních ploutví snad nejvelkolepější podívanou v celé živé přírodě. Gigantický ocas jako by z bezedných hlubin křečovitě lapal po nejvyšším nebi. Takto jsem spatřil ve snách majestátního Satana, jak vztahuje svůj prokletý obrovský spár z moře pekelných plamenů. Ale při pohledu na takové výjevy záleží jen a jen na tom, jakou máte náladu. Jste-li v náladě Dantově, zjeví se vám ďáblové; jste-li v Izaiášově, tedy archandělé. Když jsem jednou stál nahoře na vrcholu stožáru své lodi při východu slunce, které zalévalo purpurem oblohu i moře, uviděl jsem na východě velké stádo velryb. Všechny mířily k slunci a na okamžik všechny najednou mávaly ve vzduchu vztyčenými ocasními ploutvemi. Tehdy mi připadalo, že ani v Persii, v domově uctívačů ohně, nebylo lze spatřit tak velkolepý obřad uctívání bohů. Jako Ptolemaios Filopator byl svědkem afrického slona, tak jsem já svědkem velryby, kterou prohlašuji za nejzbožnějšího ze všech tvorů. Podle krále Juby totiž vojenští sloni ve starověku často vítali jitro tím, že za nejhlubšího ticha zvedli choboty.

Náhodné srovnání mezi velrybou a slonem v této kapitole, pokud jde o některé stránky velrybího ocasu a chobotu druhého zvířete, nesmí vyvolat dojem, jako by tyto dva rozdílné orgány byly stejné, nebo dokonce jako by byli stejní tvorové, kterým patří. Jako je nejmocnější slon vedle leviatana jen pouhým strašákem, tak také jeho chobot je proti ocasu leviatana pouhým stonkem lilie. Nejstrašnější rána sloním chobotem by byla jen jako laškovný úder vějířem proti nesmírnému drtivému úderu vorvaňových těžkých ploutví, které v několika případech vyhodily postupně všechny čluny i s vesly a posádkou do vzduchu, tak jako pohazuje indický kejklíř koulemi.¹

Čím víc uvažuji o tomto mohutném ocase, tím víc je mi líto, že jej nedovedu dobře znázornit, časem vykonává pohyby, které by sice šlechtily lidskou ruku, ale u něho jsou zcela nevysvětlitelné. V mohutném stádu bývají někdy jeho záhadná gesta tak neobyčejná, že jsem slyšel, jak lovci ukazovali na jejich příbuznost se znameními a symboly zednářskými; velryba prý se tak inteligentně dohovořuje se světem. Také jinak najdeme u velryby pohyby zcela překvapující a nepochopitelné i pro nejzkušenějšího útočníka. Ať ji pitvám jak chci, pronikám přece jen pod povrch kůže. Neznám ji a nikdy ji znát nebudu. Ale neznám-li ani ocas této velryby, jak mohu porozumět její hlavě? A co víc, jak mám pochopit její tvář, když žádné tváře nemá? Zdá se, že říká: „Uzříš část mých zad, můj ocas, ale mého obličeje nespatříš.“ Nedovedu však zplna porozumět jiným částem jejího těla. Ať si už o své tváři naznačuje cokoli, pravím znovu, že obličej nemá.