LIII.GAM
Proč Achab nešel na palubu oné velrybářské lodi, o níž jsme se zmínili? Zdánlivě proto, že vítr a moře věštily bouři. Ale byl by na ni patrně nevstoupil ani za příznivějšího počasí – soudě podle jeho jednání při podobných příležitostech pozdějších – kdyby byl dostal při rozmluvě zápornou odpověď na svou otázku. Jak se později ukázalo, nestál totiž o společnost žádného cizího kapitána ani na pět minut, ledaže mu kapitán mohl dát nějakou zprávu o tom, co tak zaujatě hledal. Ale to všechno by se neobjevilo v plném významu, kdybychom tu neřekli něco o zvláštních zvycích velrybářských lodí, když se potkají v cizích mořích, a zejména ve společném lovišti.
Setkají-li se dva cizinci v lesích Pine Barrens ve státě New York nebo na stejně pusté Salisbury Plains v Anglii, potkají-li se náhodou v těchto nehostinných divočinách, tedy se ti dva za nic na světě nemohou dobře vyhnout tomu, aby se nepozdravili; zastaví se na chvilku, povědí si nejnovější zprávy a snad dokonce nakrátko usednou a odpočinou si spolu. Je tedy jistě mnohem přirozenější, že na nekonečných pustinách oceánu, na mořských Pine Barrens a Salisbury Plains, spatří-li se dvě velrybářské lodi na konci světa – u osamělého Fanningova ostrova nebo u vzdálených King’s Mills, jářku, je ještě přirozenější, že se za takových okolností tyto lodi nejen pozdraví, ale i navážou styky ještě důvěrnější, přátelštější a družnější. A zejména by tak měly jednat lodi z jednoho přístavu, jejichž kapitáni, důstojníci a mnozí z mužstva se osobně znají a mohou si tedy pohovořit o mnoha milých zážitcích z domova.
Pro loď dlouho vzdálenou mívá loď plující do světa třebas dopisy na palubě – a v každém případě jí může dát nějaké noviny, které jsou o nějaký rok novější než její vlastní vybledlé a ohmatané časopisy. Za tuto laskavost zase dostane vyplouvající loď nejnovější velrybářské novinky z lovišť, do kterých snad směřuje, pro ni velmi významné. Do jisté míry to všechno platí také pro velrybářské lodi, které se náhodou setkají v lovišti samém, i když jsou z domova stejně dlouho. Vždyť jedna z nich mohla dostat dopisy od jiné lodi, teď už velmi vzdálené, a některé dopisy jsou určeny pro lidi na lodi, s kterou se právě setkala. Také si obvykle vymění zprávy o lovu velryb a příjemně si popovídají. Setkají se nejen se vzájemným pochopením námořníků, ale i s celou tou zvláštní spřízněností, jež pochází ze společného povolání a společně sdílených strastí a nebezpečí.
Ani různost národností nic neznamená, pokud ovšem obě strany mluví jednou řečí, jak tomu je u Američanů a Angličanů. Anglických velrybářských lodí je však málo, proto taková setkání nebývají častá, a dojde-li k nim, mívají obě strany sklon k jakési nedůvěřivosti, neboť Angličan bývá dosti uzavřený a Yankee nemá rád, že se velrybaření věnuje někdo jiný. Kromě toho angličtí velrybáři často dávají najevo jakousi velkoměstskou převahu nad velrybáři americkými, považujíce dlouhé, hubené Nantuckeťany pro jejich podivné krajinské zvláštnosti za jakési námořní venkovany. Dalo by se však těžko říci, v čem opravdu záleží převaha anglických velrybářů, když Yankeeové za jediný den zabijí dohromady více velryb než všichni Angličané dohromady za deset let. Ale to je nevinná slabůstka anglických lovců velryb, kterou se Nantuckeťan příliš netrápí; patrně si uvědomuje, že sám má také některé slabůstky.
Vidíme tedy, že ze všech lodí, plujících osaměle po moři, mají velrybářské lodi nejvíc důvodů k družnosti – a družné vskutku jsou. Zato některé obchodní lodi se při setkání uprostřed Atlantického oceánu často minou bez jediného slova pozdravu, navzájem se ignorujíce na vysokých mořích jako domýšliví hejskové na Broadwayi, a přitom nejspíš obě po hejskovsku kritizují výstroj cizí lodi. A potkají-li se náhodou na moři lodi válečné, pustí se nejdřív do tak dlouhého přezdvořilého poklonkování a podrobují se takové obřadné komedii s vlajkami, že to všechno ani nevypadá jako projev opravdové, srdečné náklonnosti a bratrské lásky. Setkají-li se lodi otrokářské, ty zas mají tak příslovečně naspěch, že od sebe utíkají, jakmile je to jen možné. A když se zkříží cesty zkřížených hnátů na pirátských lodích, jejich první pozdrav zní: „Kolik lebek?“ stejně jako velrybáři praví: „Kolik sudů?“ A jakmile dostanou odpověď na tuto otázku, piráti hned od sebe odrazí, protože na obou stranách jsou ďábelští ničemové, a ti se neradi zhlížejí v ničemné podobě druhých darebáků.
Podívejme se však na bohabojnou, poctivou, skromnou, pohostinnou, družnou a nenuceně veselou loď velrybářskou! Co udělá velrybářská loď, když za počasí jen trochu slušného potká jinou velrybářskou loď? Mají gam, cosi, co je naprosto neznámé všem ostatním lodím, které toto slovo jakživy ani neslyšely, a kdyby je náhodou zaslechly, jenom se při něm ušklíbnou a budou opakovat nejapné vtipy o „vodotryskáčích“ a „škvařičích tuku“ a podobné roztomilosti. Proč všichni námořníci z obchodních lodí a rovněž námořníci z válečných, pirátských a otrokářských lodí smýšlejí tak opovržlivě o lodích velrybářských? Na tuto otázku je těžko odpovědět. Vždyť pokud jde o piráty, rád bych věděl, zda jejich povolání je nějak zvlášť slavné. Někdy ovšem končí neobvyklým povýšením, ale jen na šibenici. A když je člověk takto podivně povýšen, nemá zrovna zvláštní důvod, aby se vyvyšoval nad jiné. Dovozuji z toho, že vychloubá-li se pirát, že je postaven vysoko nad lovce velryb, nemá pro toto své tvrzení pevný podklad.
Ale co jest gam? Můžete přejíždět po sloupcích naučných slovníků nahoru a dolů, až si ošoupáte ukazovák, a toto slovo nenajdete. Dr. Johnson nedospěl tak daleko ve svém vzdělání. Archa slovníkáře Noema Webstera je nechová v svých útrobách. A přece tohoto výrazného slova už po mnoho let trvale užívá nějakých patnáct tisíc pravých rodilých Yankeeů. Jistě vyžaduje definice a mělo by být zařazeno do slovníku. Dovolíte-li, pokusím se o takovou učenou definici.
GAM. Podstatné jméno. – Společenská schůzka dvou (nebo více) velrybářských lodí, obyčejně na lovišti. Po výměně pozdravů se navzájem navštěvují posádky v člunech; oba kapitáni zůstávají po tu dobu na palubě lodi jedné a oba první důstojníci na palubě lodi druhé.
Mluvíme-li o gamování, nesmíme zapomenout na jednu významnou podrobnost. Všechna povolání mají své drobné zvláštnosti, má je i velrybářství. Když kapitán pirátské, válečné nebo otrokářské lodi jede někam v člunu, sedí vždy na zádi, na pohodlném, někdy vypolštářovaném sedadle a často sám kormidluje hezkým šviháckým malým držadlem, pestře ozdobeným šňůrami a stuhami. Ale velrybářský člun nemá vzadu žádné sedadlo ani pohovku a kormidlové držadlo také ne. To by byla švanda, aby se velrybářští kapitáni dávali vozit po vodě v lenošce na kolečkách jako staří radní, stižení dnou, v kožených křeslech! Pokud jde o držadlo u kormidla, velrybářský člun vůbec nepřipouští takové zženštilosti. A poněvadž při gamu musí opustit loď celá posádka jednoho člunu a poněvadž k ní přísluší i kormidelník člunu nebo harpunář, kormidluje ovšem tento podřízený a kapitán nemá, kam by si sedl, a musí stát jako jedle, když ho vezou na návštěvu. Uvědomuje si přitom, že z boků obou lodí se na něho upírají oči celého viditelného světa, proto často postřehnete, že tento stojící kapitán je všecek zaujat jen tou důležitou věcí, aby se udržel pevně na nohou a tak zachoval svou důstojnost. Není to opravdu nijak snadné, neboť vzadu ho každou chvíli udeří do kříže obrovské vyčnívající kormidlové veslo a jiné veslo vpředu mu tluče do kolen. Tak je zaklínován zpředu i zezadu a může se volně pohybovat jen bočně a opírat se jen o své rozkročené nohy. Ale náhlé a prudké zvednutí člunu ho často div neporazí, poněvadž délka základny není nic, nemá-li i příslušnou šířku. Jen spojte dvě tyče do takového úhlu a nedokážete, aby vám zůstaly zpříma stát. Také by vůbec nevypadalo dobře, když se na kapitána zplna upírají oči světa, pravím, nevypadalo by dobře, kdyby se rozkročený kapitán chytal něčeho rukou, jen s bídou udržuje rovnováhu. Naopak, na důkaz naprosto dokonalého sebeovládání má kapitán obvykle ruce v kapsách u kalhot; ale bývají to většinou ruce neobyčejně velké a těžké, a proto je tam má možná jako přítěž. Staly se však i případy věrohodně prokázané, že v nějaké neobyčejně kritické chvíli, řekněme při náhlém poryvu vichřice – kapitán se chytil nejbližšího veslaře za vlasy a držel se jich jako zubatá s kosou.