CXXVII.PALUBA

[Rakev leží na dvou bubnech pro stočený provazec, mezi tesařovým ponkem a otevřeným otvorem do podpalubí. Tesař ucpává spáry rakve; přitom se mu na prsou rozvinuje soukaný konopný provázek z velkého klubka, zastrčeného pod kabátem. – Achab přichází pomalu z chodby ke kajutě a slyší, jak Pip jde za ním.]

„Jdi zpátky, hochu. Vrátím se k tobě za chvilinku. Jde! Ani vlastní ruka neposlouchá mého rozmaru ochotněji než ten chlapec. – Střední lodi chrámová! Co je to tady?“

„Záchranná plavatka, pane. Rozkaz pana Starbucka. Ach pozor, pane! Dejte pozor na poklop!“

„Děkuji ti, člověče. Tvá rakev tu leží právě vhod u krypty.“

„Jak, pane? Ach, ten poklop? To je pravda, pane, ano, to je pravda.“

„Neděláš ty také nohy? Podívej se, nepochází tenhle pahýl z tvé dílny?“

„Myslím, že ano, pane. Drží ten kroužek dobře, pane?“

„Docela dobře. Ale nejsi také obstaravatelem pohřbů?“

„Ano, pane. Stloukl jsem tohleto dohromady jako rakev pro Kvíkvega, ale teď mi nařídili, abych z toho udělal zase něco jiného.“

„Řekni mi, nejsi ty vlastně vrták, který všechno popadne, plete se do všeho, na všechno má patent, starý pohanský hudlař, který jeden den dělá nohy a příští den zase rakve pro ně a potom zase tytéž rakve předělává na záchranné plavatky? Ty máš tak málo zásad jako bohové a jsi také takový všeuměl.“

„Ale mně je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím.“

„Zase jako bohové. Poslyš, nezpíváš si snad, když děláš rakev? Titáni prý si přerývavě pobzukovali, když vysekávali krátery pro sopky. Hrobař na jevišti také zpívá s lopatou v ruce. Ty nikdy nezpíváš?“

„Zpívat, pane? Jestli zpívám? Ach, o to se vůbec nestarám, pane. Hrobař muzicíruje proto, že v jeho lopatě žádná muzika není, pane. Ale palička jí má plno. Jen poslouchejte!“

„Ano, a to je tím, že víko je ozvučnou deskou. Na všech věcech je ozvučnou deskou to, pod čím nic není. A přece, tesaři, truhla s mrtvolou uvnitř zvučí stejně jasně. Nepomáhal jsi někdy nést máry a neslyšels úder rakve na hřbitovní vrata, když jste tam vchá­zeli?“

„Na mou víru, pane, já –“

„Víru? Co je to?“

„Nu, víra, pane, to je jen takové zvolání – nic jiného, pane.“

„Hm, hm. Tak pokračuj.“

„Chtěl jsem říci, pane, že –“

„Což jsi bourec morušový? Soukáš ze sebe vlastní rubáš? Podívej se na svá prsa! Pospěš si a odstraň ty kličky, ať je není vidět.“

„Jde na záď. Najednou ho to popadlo. Ale v horkých pásmech přicházejí bouře z ničeho nic. Slyšel jsem o ostrově Isabela v sou­ostroví Galapagos, že ho rovník protíná právě uprostřed. Tak se mi zdá, že toho starocha taky protíná nějaký rovník právě uprostřed. Je pořád jako na rovníku – prudký jako oheň, na mou duši! Kouká sem – honem koudel, honem! Jedem! Tahle dřevěná palička je korek a já jsem učitel zvonkové hry na sklenice – ťuk, ťuk!“

(Achab sám k sobě):

„To je podívaná! To jsou zvuky, když ten šedohlavý datel oklepává dutý strom! Slepým a hluchým je teď možno závidět. Hle! Ta věc spočívá na dvou bubnech na provazce a oba jsou plné provazů. Ten chlapík je hrozně škodolibý vtipálek. Ratata. Tak tikají lidské vteřiny. Ach, jak nehmotné jsou všechny hmoty! Co je tady skutečného než nezvažitelné myšlenky? Tady je právě nejobávanější symbol chmurné smrti čirou náhodou předěláván ve výrazný obraz pomoci a naděje, až bude život nejvíc ohrožen. Záchranná plavatka z rakve! Možno tu myšlenku rozvést? Je možné, že v duchovním smyslu je rakev konec konců jen jakýmsi chránidlem pro nesmrtelnost! Budu o tom přemýšlet. Ale ne. Zašel jsem již tak daleko po temné straně země, že se mi druhá její strana, teoreticky jasná, jeví jen jako neurčité šero. Což s tím nebudeš nikdy hotov, tesaři, s tím proklatým rámusením? Půjdu dolů; až se vrátím, ať už tady tu věc nevidím. A teď si, Pipe, o tomhle pohovoříme. Přejímám od tebe prazvláštní filozofii! Do tebe se vlily nějaké neznámé světy!“