XXX.DÝMKA

Když Stubb odešel, Achab chvíli stál, nahýbaje se přes zábradlí, a potom, jak si zvykl v poslední době, zavolal námořníka, který měl hlídku, a poslal ho dolů pro svou kostěnou stoličku a také pro dýmku. Zapálil si dýmku u kompasnicové lampy, a postaviv si stoličku na návětrné straně paluby, seděl a kouřil.

Za starých nordických časů, jak vypráví tradice, byly trůny dánských králů, milujících moře, zhotovovány z narvalích klů. Jak se potom člověk mohl dívat na Achaba sedícího na oné třínožce z kostí a nevzpomenout si na královský majestát, který symbolizovala? Vždyť Achab byl chánem na lodi, králem moře a velkým pánem leviatanů.

Po nějaký čas mu vycházel z úst hustý kouř v rychlých a pravidelných kotoučích, které mu vítr srážel zpátky do tváře, „čím to,“ pronesl nakonec sám k sobě a vyňal dýmku z úst, „kouření mě již neuklidňuje. Ach, má dýmko! Musí to se mnou být špatné, když už tvé kouzlo zmizelo! Tady jsem se nevědomky namáhal, a místo abych měl potěšení – věru, kouřil jsem nedopatřením ustavičně proti větru; proti větru a tak nervózně, jako by moje poslední výdechy – stejně jako u umírající velryby – byly nejsilnější a nejnamáhavější. Nač je mi tahle dýmka? Ta je určena pro klidnou mysl, aby vysílala lehké obláčky do poddajných bílých vlasů, ne do rozcuchaných pramenů ocelově šedých, jako mám já. Už nebudu kouřit –“

Odhodil dýmku dosud zapálenou do moře. Oheň zasyčel ve vlnách; v téže chvíli se loď přehnala mimo bublinu, kterou vytvořila potápějící se dýmka. Achab s kloboukem staženým do očí přecházel číhavě po palubě.