XX.PŘÍPRAVY K ODPLUTÍ

Uplynul den nebo dva a na palubě Pequody nastala horečná činnost. Nejenom se spravovaly staré plachty, ale na palubu se přinášely nové plachty, balíky plátna a kola lanoví; zkrátka všechno naznačovalo, že se přípravy k vyplutí lodi spěšně dokončují. Kapitán Peleg snad vůbec ani nechodil na břeh; seděl ve svém vigvamu a bystře dohlížel na všechno mužstvo, zatímco Bildad obstarával nákupy a zásoby v obchodech. Přístavní dělníci zaměstnaní ve skladišti a na stožárech pracovali ještě dlouho po západu slunce.

Druhého dne po tom, kdy Kvíkveg podepsal smlouvu, bylo oznámeno ve všech hostincích, v kterých přespávala posádka lodi Pequod, že truhly námořníků musí být do večera na lodi, poněvadž se nedá říci, jak brzy loď vypluje. Kvíkveg a já jsme si tam dopravili své věci, ale byli jsme odhodláni spát na pevnině až do poslední chvíle. Jak se zdá, v těchto případech se dává výzva vždycky dlouho napřed; loď ještě několik dní nevyplula. A nebylo divu – bylo nutno ještě hodně udělat a nevědělo se, na kolik věcí si ještě kdo vzpomene, než bude Pequod plně vystrojena.

Každý víte, jakého množství věcí – postelí, pánví, nožů a vidliček, naběraček, kleští, ubrousků, louskáčků a tak dále je zapotřebí k vedení domácnosti. Stejně je tomu i při lovu velryb, kdy je nutno po tři léta vést domácnost na širém oceánu, daleko ode všech hokynářů, ovocnářů, lékařů, pekařů a bankéřů. I když tohle platí také pro lodi obchodní, přece ne do takové míry jako pro lodi velrybářské. Velrybářská výprava trvá dlouho, vyžaduje mnoha věcí, kterých je třeba k lovu a které není možno nahradit v odlehlých přístavech, kde loď obvykle přistává. Nadto ještě nutno mít na paměti, že lodi velrybářské jsou obyčejně ze všech nejvíc vystaveny všemožným nehodám, a zejména jim hrozí zkáza a ztráta právě toho, na čem úspěch nejvíce záleží. Proto také nutno brát s sebou náhradní čluny, náhradní žebra, náhradní šňůry a harpuny, náhradní téměř všechno kromě náhradního kapitána a náhradní lodi.

Když jsme přibyli na ostrov, byly už naloženy skoro všechny hlavní zásoby Pequody, zahrnující maso, chléb, vodu, palivo a železné obruče a dýhy na sudy. Ale jak už jsem podotkl, po nějakou dobu bylo třeba stále ještě obstarávat a přinášet na loď rozmanité věci, velké i malé.

O nakupování a přinášení se nejvíce starala sestra kapitána Bil­dada, hubená stará dáma velmi odhodlaného a neúmorného ducha, zároveň však velmi dobrosrdečná; ta se zřejmě rozhodla, že pokud to bude záležet na ní, nesmí na Pequodě pranic chybět, až se vydá na moře. Jednou přišla na loď se sklenicí naložených okurek pro stewardovu špižírnu. Jindy přinesla hrst brkových per na psací stolek prvního důstojníka, kde měl lodní deník; potřetí přiběhla se stůčkou flanelu – některému revmatikovi na záda. Nikdy si žádná žena nezasloužila lépe svého jména – jmenovala se Charita – každý jí říkal teta Charita. A tato dobročinná teta Charita pobíhala sem a tam jako milosrdná sestra, ochotna s láskou přiložit ruku i srdce ke všemu, co mohlo poskytnout bezpečí, pohodlí a útěchu všem na palubě lodi, na které byl její milovaný bratr podílníkem; sama tu měla také dobře uloženo několik desítek poctivě ušetřených dolarů.

Ale bylo přece jen podivné, když tato dobrosrdečná kvakerka přišla na loď tak, jako se objevila posledního dne, v jedné ruce dlouhou sběračku na tuk a v druhé velrybářské kopí ještě delší. Bildad ani kapitán Peleg nezůstávali pozadu. Bildad s sebou nosil dlouhý seznam potřebných věcí, a sotva nějakou věc přinesli, hned ji na papíře vyškrtl. Peleg se každou chvíli vykolébal ze svého stanu z velrybích kostí, řval na lidi pod palubou, hulákal na muže v ráhnoví a potom s křikem zalézal opět do svého vigvamu.

V těchto dnech příprav jsme se s Kvíkvegem často přišli podívat na loď a já jsem se několikrát ptal na kapitána Achaba, jak se mu daří a kdy míní přijít na svou loď. Na tyto otázky mi vždycky odpovídali, že je mu čím dál tím lépe a že ho čekají každý den; zatím se oba kapitáni, Peleg a Bildad, postarají o vše, čeho je třeba k vystrojení lodi na výpravu. Kdybych se nebyl bránil, mohl jsem už tenkrát v hloubi duše vidět docela jasně, že se mi moc nelíbí, jsem-li vázán vydat se na tak dlouhou plavbu, a přitom ani jednou nespatřit muže, který má být naprostým diktátorem lodi, jakmile vypluje na širé moře. Má-li člověk podezření, že něco není v pořádku, stane se někdy, je-li už do věci zatažen, že se nerozumně snaží zakrýt podezření i sám sobě. Tak tomu bylo i v mém případě. Neříkal jsem nic a hleděl jsem na nic nemyslit.

Konečně bylo oznámeno, že někdy druhého dne loď najisto vypluje. Nazítří ráno jsme tedy velmi časně vyrazili, Kvíkveg a já.