XXXVII.ZÁPAD SLUNCE

[Kajuta, u oken na zádi; Achab sedí sám a zírá ven.]

Kudy pluji, všude za sebou nechávám bílou a bouřlivou stopu, bledé vody a ještě bledší tváře. Závistivé vlny z boku se vzdouvají, aby zakryly mé stopy, nechť si; já kráčím první. Tamhle, na okraji toho věčně přetékajícího poháru, vlahé vlny se rdí jako víno. Zlatá olovnice se spouští do modrých vod. Slunce – potápěč – zvolna klesá – zapadá; můj duch stoupá vzhůru; je unaven stoupáním do nekonečného vrchu. Je snad koruna, kterou nosím, příliš těžká – ta železná koruna lombardská? A přece září mnoha drahokamy; já, její nositel, nevidím její daleké záření, jen temně tuším, že nosím něco oslnivého, co uvádí v úžas. Je ze železa – to vím – ne ze zlata. Je také puklá – cítím to, nerovný okraj mě dře do krve; můj mozek jako by narážel na pevný kov, ano, mám ocelovou lebku. Ta nepotřebuje helmice v boji, kdy mozek je nejvíc ohrožen.

Cítím na čele suchý žár. Ach, bývaly doby, kdy mě východ slunce nádherně vzrušoval a západ zase uklidňoval. Už tomu tak není. Toto líbezné světlo mi už nedává úlevu; všecka líbeznost je pro mne mukou, poněvadž se už nedovedu radovat. Jsem obdařen vyšším chápáním, proto mi chybí nižší schopnost těšit se z něčeho. Jsem proklet nesmírně rafinovaně a zákeřně, zatracen uprostřed ráje! Dobrou noc – dobrou noc! (Mává rukou a odchází od okna.)

Nebylo to tak nesnadné. Myslil jsem si, že najdu aspoň jednoho tvrdohlavce; ale mé jediné ozubené kolo zapadá znamenitě do všech jejich různých koleček a ona se točí. Nebo, chcete-li, všichni stojí přede mnou jako samá mraveniště střelného prachu a já jsem jejich zápalka. Ach, jak je to kruté! Aby druzí byli zapáleni, nutno sirku samu zničit. Ale čeho jsem se odvážil, to jsem chtěl; co jsem chtěl, to udělám! Myslí si, že jsem šílený – Starbuck si to myslí; ale já jsem posedlý, jsem šílený šílenec. Ta divoká šílenost, která se uklidní, jen aby porozuměla sama sobě! Podle proroctví mám být roztrhán. Ach ano, ztratil jsem tuto nohu. A já teď prorokuji, že roztrhám toho, kdo potrhal mne. Jsem tedy prorokem a vykonavatelem zároveň. To je víc, než čím jste kdy byli vy, velcí bohové. Směji se a vypískávám vás, vy hráči kriketu, vy pěstní zápasníci, vy hluší Burkové a zaslepení Bendigové! Neřeknu, jako říkají školáčkové velkým klackům z vyšší třídy – jdi si na někoho ze své třídy a nebij mne! Ne, tys mě srazil k zemi, a já jsem zase vstal, ale tys utekl a schoval se. Vylez ze své skrýše! Nemám dalekonosnou pušku, abych tě mohl zasáhnout. Pojď, Achab se ti zdvořile poroučí, pojď a zkus, svedeš-li něco se mnou! Nehneš mnou, porazil bys sám sebe. Stezka k mému vytčenému cíli je pokladena železnými kolejnicemi a můj duch je schopen po nich jet. Přes závratné propasti, prorvanými srdci hor, pod řečišti dravých proudů – neodvratně poletím vpřed! Železná dráha nezná překážek, železná dráha se neuhne!