CXIII.KOVÁRNA

S rozcuchanou bradou, opásán zkornatělou zástěrou ze žraločí kůže, stál Perth asi o polednách mezi kovářskou výhní a kovadlinou, kterou měl na špalku pobitém plechem. Jednou rukou držel v ohni hlavici kopí a druhou dmýchal měchem. V tu chvíli přicházel kapitán Achab, v ruce kožený váček rezavé barvy. Ještě kousek před kovárnou se zadumaný Achab zastavil. Perth konečně vytáhl železo z ohně a začal do něho na kovadlině bušit perlíkem. Z rozžhaveného železa sršely husté snopy jisker, z nichž některé doletovaly až k Achabovi.

„To jsou tvoji buřňáci, Perthe? Lítají ustavičně za tebou. Jsou to ptáci, kteří věští štěstí, ale ne pro každého; – podívej se, jak pálí; ale ty – ty mezi nimi žiješ, a nejsi popálen.“

„Já jsem popálen po celém těle, kapitáne Achabe,“ odpověděl Perth, opíraje se chvíli o své kladivo; „proto mě už nic nespálí; jizvu tak snadno nespálíš.“

„Dobrá – dobrá, už dost. Tvůj zborcený hlas pro mne má zvuk příliš klidný a zdravě žalostný. Sám nežiji v žádném ráji, proto u druhých nesnáším neštěstí, které nezuří. Měl bys zešílet, kováři. Poslechni, proč ty se vlastně nezblázníš? Jak to vydržíš, abys nebláznil? Což tě nebesa ještě nenávidí, že se nemůžeš zbláznit? Co to děláš?“

„Rovnám starou špici kopí, pane; byly na ní rýhy a zuby.“

„A dovedeš ji zase uhladit, kováři, když už má za sebou tak těžkou službu?“

„Myslím, že ano, pane.“

„A nejspíš bys dovedl uhladit všechny rýhy a zuby, i kdyby šlo o nejtvrdší kov, kováři?“

„Ano, pane, myslím, že to dokážu. Všechny zuby a rýhy, jen jednu ne.“

„Tak se podívej,“ zvolal Achab, vášnivě pokročil a položil obě ruce Perthovi na ramena, „sem se podívej – sem – dovedeš uhladit takovouhle rýhu, kováři?“ přejel si jednou rukou přes vrásčité čelo. „Kdybys to dovedl, kováři, rád položím hlavu na kovadlinu a snesu tvé nejtěžší kladivo mezi očima. Odpověz! Dovedeš uhladit tu rýhu?“

„Ach, to je právě ta jedna, pane! Neřekl jsem, že všechny zuby a rýhy, jen jednu ne?“

„Ano, kováři, to je ta jedna. Ano, člověče, je nevyhladitelná. Ty ji sice vidíš tady v mé kůži, ale ona se už vryla i do kosti mé lebky – ta je nyní samá vráska! Ale nechme dětského hraní. Dnes už žádné vidlice a kopí! Sem se podívej!“ Zatřepal koženým váčkem, jako by byl plný zlatých mincí. „Také já chci, abys mi udělal harpunu, takovou, aby ji nevyrvalo ani tisíc spřažených ďáblů, Perthe. Železo, které bude ve velrybě držet jako její vlastní ploutevní kost. Tady máš mate­riál!“ A hodil vak na kovadlinu. „Podívej se, kováři, to jsou nasbírané podkováky z ocelových podkov závodních koní.“

„Podkováky, pane? No, kapitáne Achabe, to tedy máš nejlepší a nejtvrdší materiál, s jakým my kováři vůbec pracujeme.“

„Vím to, starochu. Tyhle podkováky budou držet pohromadě jako klih z rozvařených kostí vrahů. Rychle! Ukovej mi tu harpunu! A nejdřív mi ukovej dvanáct tyčinek na její násadec, potom je zkruť a stoč a skovej to dohromady jako dvanáct pramenů a pramínků velrybího provazce. Rychle! Budu rozdmýchávat oheň.“

Když bylo konečně hotovo dvanáct tyčinek, Achab je zkoušel jednu po druhé, vlastní rukou je otáčeje kolem dlouhého, těžkého železného hřebu. „Tahle je špatná!“ odhodil poslední. „Předělej ji, Perthe!“ Potom Perth chtěl začít svářet dvanáct tyčinek v jednu, ale Achab mu zadržel ruku a řekl, že si své železo svaří sám. Když potom pravidelně, ale těžko dýchaje, bušil do kovadliny a Perth mu podával rozžhavené tyčinky, jednu po druhé, a jak výheň mocně rozdmychovaná chrlila do výše mohutný přímý plamen, prošel kolem mlčky Pars, nakláněje hlavu k ohni, jako by svolával kletbu nebo požehnání na tuto práci. Ale když Achab vzhlédl, odplížil se.

„Co se tu potlouká ta smečka ďáblů?“ zabručel Stubb, který se na to díval z přední paluby. „Tenhle Pars větří oheň jako sirka, a sám jím páchne jako horká prachová pánvička u muškety.“

Konečně násadec, svařený v jednu tyč, prošel posledním žárem. A když jej Perth chtěl zakalit a ponořil syčící kov do nedalekého sudu s vodou, žhavá pára vyletěla skloněnému Achabovi do obličeje.

„Chceš mě poznamenat ohněm, Perthe?“ zachvěl se bolestí. „Cožpak jsem si ukul jen železo, které mi má vypálit znamení?“

„Proboha, to ne! Ale něčeho se bojím, kapitáne Achabe. Není to harpuna pro bílou velrybu?“

„Ano, pro toho bílého ďábla! A teď ostří; musíš je udělat sám, člověče. Tady jsou moje břitvy – z nejlepší oceli. Tu máš, a udělej z nich hroty ostré jako sněhová metelice v Ledovém moři.“

Starý kovář si prohlížel břitvy, jako by se mu nechtělo jich použít.

„Vezmi je, člověče, vždyť je nepotřebuji. Já se teď ani neholím, nevečeřím, ani se nemodlím, dokud – ale na, a do práce!“

Ocel konečně dostala šípovitý tvar, Perth ji přivařil k násadci ze železa a brzo zakončila harpunu. A když se kovář chystal vystavit ostří poslednímu žáru, než je zakalí, požádal Achaba, aby k němu přistrčil sud s vodou.

„Ne, ne – na tohle žádnou vodu. Chci, aby ostří mělo kalení opravdu smrtelné. Ahoj, vy tam! Taštego, Kvíkvegu, Dagů! Co říkáte, pohani, dáte mi tolik krve, aby stačila na toto ostří?“ zvolal, zvednuv je vysoko. Roj temných přikývnutí odpověděl ano. Trojí píchnutí vniklo do pohanského masa a ostří pro bílou velrybu pak bylo zakaleno.

„Ego non baptizo te in nomine patris, sed in nomine diaboli!“ zavyl Achab u vytržení, když zhoubné železo syčivě pohlcovalo křticí krev.

Potom si dal zdola přinést zásobní násady, vybral jednu z bílého ořešáku, obalenou dosud kůrou, a konec upravil pro tulej harpuny. Potom byl rozmotán kotouč nové šňůry, několik sáhů jí vzali na rumpál a silně napínali. Achab stlačoval provazec nohou, až zvučel jako struna harfy, potom se k němu dychtivě naklonil, a vida, že nepovoluje, zvolal: „Dobrá! A teď upevnit!“

Provaz byl na jednom konci rozpleten a jednotlivá soukaná vlákna byla obtočena a opletena kolem tuleje harpuny: potom násadu důkladně zarazili do tuleje. Provazec táhli do poloviny tyče a v této poloze jej na několika místech pevně přivázali omotaným provazem. Tak už zůstaly násada, ocel a provaz – jako tři sudičky – nerozlučně spojeny. Achab si zamyšleně vykračoval se zbraní a zvuk jeho kostěné nohy a zvuk ořešákové násady se dutě rozléhaly po všech prknech. Než však vstoupil do kajuty, bylo slyšet lehký zvuk, nepřirozený, trochu škádlivý, a přitom velmi žalostný. Ach Pipe! Tvůj ubohý smích, tvůj prázdný, ale neklidný pohled, všechny tvé podivné maškarády významně splynuly s neblahou tragédií melancholické lodi a posmívaly se jí!