LXXVIII.CISTERNY A OKOVY

Mrštně jako kočka stoupá Taštego vzhůru, a stále vzpřímen, běží po přečnívajícím rameni hlavního ráhna rovnou k místu, kde stane vysoko nad zdviženou nádrží. Nese s sebou lehký kladkostroj zvaný houpačka, skládající se jen ze dvou lan probíhajících jednoduchou kladkou. Upevniv kladku, takže visí z ráhnového hrotu, spustí jeden konec lana, jejž zachytí a pevně drží jeden muž na palubě. Pak ručkuje indián dolů, až obratně přistane na temeni hlavy. A tam – stále ještě hodně vysoko nad ostatními, na které živě pokřikuje – vypadá jako turecký muezzin, vybízející z vrcholu minaretu zbožné lidi k modlitbě. Pošlou mu nahoru ostrý rýč s krátkým držadlem a Taštego pilně hledá vhodné místo, kudy by pronikl do nádrže. Počíná si přitom neobyčejně soustavně – jako člověk, který hledá poklad v starém domě a klepá na stěny, aby zjistil, kde je zlato zazděno. Když skončí toto obezřelé pátrání, silný okov, pobitý železem – úplně podobný okovu studničnímu – je přivázán k jednomu konci lana běžícího přes kladku houpačky. Druhý konec natažený přes palubu tam drží dva nebo tři čilí námořníci. Ti nyní vyzvednou okov indiánovi na dosah a jiný námořník mu podá velmi dlouhou tyč. Taštego zavěsí okov na tyč a spouští jej dolů do nádrže, až tam úplně zmizí. Když potom dá znamení námořníkům u lana, okov se znovu vynořuje, plný bublinek jako vědro, do kterého děvečka právě nadojila mléko. Plný okov se spouští opatrně dolů, námořník k tomu určený jej zachytí a rychle vyprázdní do velkého sudu. Potom se opět zvedá a prochází týmž otvorem, a to tolikrát, až hluboká cisterna už nic nevydává. Ke konci musí Taštego tlačit dlouhou tyč silněji a silněji a potápět ji hlouběji a hlouběji do nádrže, až se ponoří na nějakých dvacet stop své délky.

Takto tedy lidé na Pequodě po nějaký čas čerpali a několik sudů naplnili libovonnou vorvaninou, když znenadání došlo k podivné nehodě. Nedá se říci, jak to vlastně bylo, zda divoký indián Taštego byl tak nerozvážný a lehkomyslný, že se na okamžik pustil provazů velkého kladkostroje, na kterém byla hlava zavěšena, či zda bylo místo, kde stál, tak zrádné a kluzké, či zda si sám ďábel přál, aby se to přihodilo, neudávaje pro to zvláštní důvod. Náhle však, když se osmdesátý nebo devadesátý okov mlaskavě vynořil – můj bože! chudák Taštego – jako by byl jedním ze spojité dvojice okovů protisměrně se pohybujících v opravdové studni, spadl rovnou po hlavě do toho velkého heidelberského sudu a se strašným olejovým zabubláním zmizel z očí!

„Muž přes palubu!“ křičel Dagů, jenž se uprostřed všeobecného zděšení první vzpamatoval. „Podejte sem honem okov!“ Stoupl do něho jednou nohou, aby se tak lépe udržel rukou na kluzkém laně, a druzí ho vyzvedli na vrchol hlavy bezmála ještě dřív, než Taštego mohl dopadnout na dno nádrže. Zatím nastal hrozný zmatek. Když pohlédli přes zábradlí, spatřili, jak se hlava, dříve neživá, začala pohybovat a zmítat právě pod samou hladinou, jako by ji právě napadla nějaká významná myšlenka. Byl to ovšem jen chudák indián, jenž těmito záškuby nevědomky naznačoval, do jaké osudné hlubiny klesl.

V tomto okamžiku, zatímco Dagů na vrcholku hlavy rozmotával lano houpačky – které se nějak zapletlo do velkého kladkostroje –, bylo slyšet ostrý, praskavý zvuk a k nevýslovné hrůze všech mužů vytrhl se jeden z obrovských háků držících hlavu a strašlivá masa odskočila mohutným výkyvem stranou, až se nahnutá loď zakymácela a otřásla, jako by narazila na ledovec. Celá tíha teď visela na jednom zbylém háku a zdálo se, že i ten se každou chvíli uvolní, a to tím spíše, že se hlava nyní prudce pohybovala.

„Slez dolů, slez dolů!“ křičeli námořníci na Dagů, ale ten se držel jednou rukou těžkého kladkostroje – tak, aby on zůstal viset, i kdyby hlava spadla – vymotal provaz a spustil okov do pokleslé nyní studně, domnívaje se, že potopený harpunář se okovu zachytí a že ho tak vytáhnou.

„Proboha, člověče,“ křičel Stubb, „copak vrážíš náboj do děla? Přestaň! Jak mu tohle může pomoci? Třískat ho do temene okovaným vědrem! Nech toho, slyšíš?“

„Pryč od kladkostroje!“ zvolal hlas jako vystřelená raketa.

Téměř současně spadla obrovská hlava s hromovou ranou do moře jako niagarská Stolová skála do víru. Loď náhle uvolněná vyletěla z vody skoro až po svítivou měď. Všichni zatajili dech, když hustou mlhou rozprášené vody zahlédli, jak se Dagů pevně drží rozkývaného kladkostroje, komíhaje se hned nad hlavami námořníků a hned nad vodou, zatímco chudák Taštego zaživa pohřbený klesal beznadějně ke dnu moře. Ale sotva se mlžná clona rozptýlila, na kratičký okamžik jsme zahlédli nahou postavu, jak se s palubním mečem v ruce vznáší nad zábradlím. Hned potom hlasité šplíchnutí ohlašovalo, že se můj statečný Kvíkveg potopil, spěchaje zachránit kamaráda. Všichni svorně se hnali v tu stranu a dychtivě sledovali každé sebemenší zvlnění, neboť prchal okamžik za okamžikem a nebylo vidět ani potopeného, ani potápěče. Několik mužů teď skočilo do člunu po boku a odrazilo trochu od lodi.

„Ha, ha!“ zvolal najednou Dagů ze své nyní klidné, houpající se hřady nahoře. Když jsme pohlédli kousek dál od boku, viděli jsme paži vyčnívající z modrých vln. Byl to podivný pohled, jako kdyby paže vyrazila z trávy nad hrobem.

„Oba! Oba! – Jsou oba!“ znovu křičel Dagů radostným hlasem. Brzy potom bylo vidět Kvíkvega, jak jednou rukou rozráží statečně vodu a druhou drží indiána za dlouhé vlasy. Taštegovi trvalo dlouho, než se vzpamatoval, a Kvíkveg také nevypadal zrovna čile.

A teď, jak byla provedena ta šlechetná záchrana? Kvíkveg se ponořil za hlavou pomalu klesající a ostrým mečem vysekal ze strany několik děr blízko dna, aby se utvořil velký otvor. Potom pustil meč, vstrčil dlouhou paži hluboko dovnitř a nahoru, a tak vytáhl chudáka Taštega za hlavu. Tvrdil, že když po něm sáhl poprvé, nahmátl nohu, ale věděl, že takhle to být nemá a že by to mohlo působit nesnáze; proto vstrčil nohu zpět a obratným zvednutím a nadhozením indiána překotil, takže při druhém pokusu přišel na svět starým osvědčeným způsobem – hlavou napřed. Pokud šlo o velkou hlavu, ta dělala, co se dalo očekávat.

Tak byl Kvíkvegovou statečností a velkou zručností v porodnictví úspěšně proveden Taštegův porod, přes překážky skoro nepřekonatelné a zdánlivě beznadějné, což je naučení, které se nesmí zapomínat. Porodnictví se má učit zároveň se šermováním, rohováním, jízdou na koni a veslováním.

Vím, že toto zvláštní Taštegovo dobrodružství bude pro mnohé obyvatele pevniny neuvěřitelné, ačkoli sami viděli nebo slyšeli, že někdo spadl do studně na souši. Bývá to událost, ke které dochází nezřídka a z příčin mnohem méně závažných než u našeho indiána; musíme si uvědomit, že svah vorvaní studně je nesmírně kluzký.

Ale můžete snad vážně namítnout: Jak to? Domnívali jsme se, že jemná, tukem prosycená tkáň vorvaní hlavy je nejlehčí a nejkorkovitější částí velryby, a přece jí dáváš klesnout v živlu, který má mnohem větší specifickou váhu než ona sama. Teď jsme tě usadili! Ale kdepak, já usadím vás! Ve chvíli, kdy chudák Taštego spadl do nádrže, byl z ní její lehčí obsah už skoro vybrán a zůstala bezmála jen hutná, šlachovitá stěna studně – dvakrát svářená, kovaná hmota, mnohem těžší, jak už jsme řekli, než mořská voda; kousek této látky klesá ve vodě téměř jako olovo. Ale její sklon k rychlému klesání byl tentokrát podstatně zmírněn jinými částmi hlavy, které od ní nebyly odtrženy, takže klesala velmi pomalu a rozvážně, dopřávajíc Kvíkvegovi vhodnou příležitost, aby provedl svoje hbité porodnické zákroky, možno říci, v letu. Ano, byl to opravdu porod střelhbitý.

Kdyby však byl Taštego zahynul v oné hlavě, byla by to velmi vzácná smrt; byl by se býval udusil v nejbělejší a nejčistší vonné vorvanině, uložen do rakve, vezen v pohřebním voze a pochován v nejtajnější vnitřní komnatě a nejposvátnější svatyni velryby. Pouze jeden sladší konec života je možno si představit – a to sladkou smrt vybírače medu v Ohiu, jenž hledal med v dutém stromě; našel ho tam velikou zásobu, a když se nad otvor příliš naklonil, spadl celý do medu, takže v něm zemřel nabalzamován. Kolik lidí, pomyslete si, podobně padlo do medové hlavy Platonovy a sladce v ní zahynulo?