XLI.MOBY DICK

Já, Izmael, jsem patřil do této posádky, mé výkřiky splývaly s výkřiky ostatních, má přísaha se spájela s jejich přísahou; křičel jsem hlasitěji a svou přísahu jsem kul a vyztužoval pevněji, protože mi v hloubi duše bylo úzko. Měl jsem fantastický, tajemný pocit spřízněnosti; Achabova neuhasitelná zášť jako by byla záští mou. Lačným sluchem jsem lapal příběh o vražedné obludě, které jsme já a všichni ostatní přísahali boj a pomstu.

V poslední době, i když jen občas, samotářská bílá velryba se s oblibou osaměle proháněla v oněch necivilizovaných mořích, která nejčastěji navštěvují lovci vorvaňů. Ne všichni věděli o její existenci; jen poměrně málo lovců velryb ji určitě spatřilo a počet těch, kteří se s ní opravdu a vědomě dali do boje, byl velmi malý. Velrybářských lodí je sice mnoho, ale jsou bez všeho řádu rozptýleny po širých mořích, mnohé se za lovem dobrodružně ženou do opuštěných zeměpisných šířek, takže se za celý rok nebo ještě déle skoro nikdy nesetkají s jedinou plachetnicí, od níž by se něco dověděli. Neobyčejná délka každé jednotlivé výpravy, nepravidelnost, s jakou lodi vyplouvají z mateřského přístavu, to všechno s jinými ještě okolnostmi dlouhý čas přímo nebo nepřímo zabraňovalo, aby se podrobnější zprávy o Moby Dickovi rozšířily po celé velrybářské flotile rozptýlené po světě. Beze vší pochyby přinesly některé lodi zprávu, že se v tu a tu dobu, na tom a tom poledníku setkaly s vorvaněm neobvykle velikým a zákeřným a že tato velryba způsobila útočníkům velké škody a potom jim zcela unikla. Někteří lidé se zcela právem domnívali, že to nemohl být žádný jiný vorvaň než právě Moby Dick. Ale v poslední době velrybáři při lovu vorvaňů v různých případech zjistili, že napadená obluda je velmi zuřivá, úskočná a lstivá, a proto ti, kdo se náhodou nevědomky pustili do boje s Moby Dickem, byli obyčejně ochotni připisovat tu zvláštní hrůzu, kterou obluda vzbuzovala, spíše na vrub nebezpečí lovu vorvaňů vůbec než jednotlivému zvířeti. Tak také až dosud většina námořníků pohlížela na Achabovo nešťastné utkání s velrybou.

Pokud jde o ty, kteří už slyšeli o bílé velrybě a potom ji náhodou zahlédli, skoro všichni zpočátku proti ní spustili čluny, odvážně a nebojácně jako proti každému jinému vorvaňovi. Postupně docházelo při těchto útocích k dalším neštěstím – neomezovala se jen na vykloubená zápěstí a kotníky, zlámané končetiny nebo dravé amputace, byly to pohromy zcela a naprosto záhubné, nová a nová neblahá ztroskotání hromadila a kupila děs na jméno Moby Dicka – takže nakonec mnozí odvážní lovci ztráceli statečnost, když se k nim donesla zvěst o bílé velrybě.

Všemožně divoké pověsti nepochybně přeháněly a pravdivým historkám o těchto vražedných utkáních dodávaly ještě větší děsivosti. Vybájené pověsti totiž vyrůstají přirozeně ze všech překvapivých hrozných událostí – tak jako na hnijícím stromě vyrůstá houba – a mimo to v životě námořním daleko častěji než na pevnině vybují spousta pověstí, jakmile se jen naskytne vhodný reálný podklad, kterého se mohou zachytit. A jako moře překonává po této stránce pevninu, tak zase velrybářství překonává ostatní obory námořního života, pokud jde o fantastičnost a děsivost pověstí, které na moři někdy kolují. Velrybáři jako celek nejsou oproštěni od tradiční nevědomosti a pověrčivosti všech námořníků; ale nejen to: velrybáři ze všech námořníků nejčastěji přicházejí v nejužší styk se všemi otřesně úžasnými jevy, co jich moře má, a jeho největší divy nejen poznávají zblízka, ale musejí s nimi také bojovat tváří v tvář. Velrybář, osamocený ve vodách tak dalekých, že i kdyby urazil tisíce mil a plul kolem tisícerých břehů, přece by tam nenašel jediný zděný krb ani cokoli jinak pohostinného pod onou částí oblohy; velrybář, jenž v takových šířkách a délkách ještě vykonává své řemeslo, je tedy obklopen samými vlivy, které povzbuzují jeho představivost, aby si vybájila četné historky.

Proto není divu, že stále zmnožované pověsti o bílé velrybě, pověsti zveličované už jen cestou po těch divokých vodních prostorách, soustředily v sobě nakonec všemožné nedonošené výplody fantazie a chorobné povídačky o nadpřirozených silách, takže Moby Dick se posléze stal vtělením neznámých hrůz vzešlých z něčeho neviditelného. V mnohých případech vyvolal takový panický strach, že z těch, kdo se doslechli pověstí o bílé velrybě, jen málokteří byli ochotni se utkat s jejími nebezpečnými čelistmi.

Avšak uplatňovaly se tu ještě jiné vlivy, mnohem životnější a praktické. Dodnes ještě z mysli velrybolovců nevymizela původní klamná představa, že se vorvaň hrůzně liší ode všech ostatních velryb. Ještě teď se vyskytují velrybáři, kteří jsou docela rozumní a odvážní při půtkách s velrybou grónskou neboli pravou, ale kteří odmítnou pustit se do boje s vorvaněm, ať již z nedostatku odborné zkušenosti, z neschopnosti nebo ze strachu. Rozhodně je mnoho lovců velryb, zvláště u velrybářských společností plujících pod jinou vlajkou než pod americkou, kteří vorvaně nikdy nepřátelsky nenapadli a jejichž znalosti leviatana se omezují pouze na všední obludu, primitivně pronásledovanou na severu. Usazeni na poklopech, budou tito muži s dětinskou radostí a úctou poslouchat divoké, neuvěřitelné historky o velrybaření na jihu. Nikde nechápou strašlivost obrovského vorvaně s větším porozuměním než právě na těch přídích, které jej pronásledují.

A jako kdyby jeho síla, nyní opravdu dokázaná, vrhala z dřívějších legendárních dob před sebe stín, najdeme u některých knižních přírodopisců – Olassena a Povelsona – tvrzení, že vorvaň je postrachem všech ostatních mořských tvorů a je tak neuvěřitelně dravý, že ustavičně žízní po lidské krvi. Ještě ani v době tak nedávné jako za Cuviera nevymizely takové názory. Vždyť sám tento baron ve svém přírodopise tvrdí, že při spatření vorvaně jsou všechny ryby (i žraloci) „zachváceny největší hrůzou“ a „v bezhlavém útěku se často vrhnou na skály s takovou prudkostí, že si způsobí okamžitou smrt“. A třebas všeobecné zkušenosti rybářů mohou takové zprávy opravit, přece podobné pověry i Povelsonovo tvrzení o vorvaní krvežíznivosti ožívají v myslích lovců ve vší své děsivosti, jak k tomu přispívá i zvláštní povaha jejich zaměstnání.

Rybáři byli tak postrašeni pověstmi a předpověďmi o Moby Dickovi, že se mnozí rozpomínali na lov vorvaňů v dřívějších dobách, kdy často bylo těžko přimět i nejzkušenější lovce grónských velryb, aby se vydali v nebezpečí tohoto nového a odvážného námořního boje. Tito lovci namítali, že jiné velryby lze sice pronásledovat se zdarem, ale pronásledovat a vrhnout kopí na takovou obludu, jako je vorvaň, to že pro smrtelníka není. Pokusit se o to prý nezbytně znamená kvapnou pouť na věčnost. O této věci existují některé pozoruhodné doklady, které lze prostudovat.

Vyskytli se však lidé, kteří bez ohledu na tato varování byli ochotni se pustit za Moby Dickem; a ještě víc bylo těch, kteří jen náhodou o něm zaslechli cosi neurčitého, bez podrobnějšího popisu některého neštěstí, bez pověrčivých příkras, a byli dosti otužilí, aby neutekli před bojem, kdyby se naskytl.

Jedním z těch fantastických výmyslů, o kterých jsme se zmínili, byla příšerná představa, že Moby Dick je všudypřítomný; že v jednu a touž chvíli byl opravdu spatřen v protilehlých zeměpisných šířkách.

Ale i když připustíme, že takové mozky musely být příliš důvěřivé, přece ta představa má slabý nádech pověrčivé pravděpodobnosti. Vždyť ani nejdůkladnější bádání ještě neprozkoumalo tajemství proudů v mořích a také skryté cesty vorvaně, když se ponoří pod hladinu, zůstávají do značné míry nevysvětlitelné jeho pronásledovatelům. Čas od času se vyskytly nejpodivnější a rozporné dohady o těchto cestách, a zvláště o té záhadě, jak se vorvaň, sestoupiv do obrovské hloubky, dostává tak nesmírně rychle na místa velmi vzdálená.

Americkým i anglickým velrybářským lodím je velmi dobře známo, a potvrdil to také před lety spolehlivě Scoresby, že některé velryby, chycené daleko na severu v Tichém oceánu, měly v těle zarostlé hroty harpun vržených v moři kolem Grónska. Nelze také popírat, co se v některých těch případech tvrdilo, že mezi oběma útoky uplynulo pouze několik dnů. Z toho se potom dovozovalo, a mnozí velrybolovci tomu věřili, že Severozápadní cesta, jež byla tak dlouho problémem pro člověka, není vůbec problémem pro velrybu. Tady se opravdová živá zkušenost žijících lidí téměř vyrovnala pověstem o divech starých dob, například o vnitrozemské hoře Estrella v Portugalsku (při jejím vrcholu bylo prý jezero, na jehož hladinu vyplouvaly vraky ztroskotaných lodí), a ještě podivuhodnějšímu vyprávění o prameni Arethusa u Syrakus (o jehož vodách se věřilo, že přicházejí podzemní cestou až ze Svaté země); tato vybájená vyprávění byla téměř dostižena pravdivými zkušenostmi velrybářů.

Poněvadž někteří velrybáři byli obeznámeni s takovými divy a věděli, že bílá velryba po opakovaných odvážných útocích vždy unikla živá, není divu, že byli ve své pověrčivosti ještě více utvrzeni a prohlašovali, že Moby Dick je nejen všudypřítomný, ale také nesmrtelný (neboť nesmrtelnost je jen všudypřítomnost v čase) a že i tehdy, když se mu do boků zabodnou celé háje kopí, odpluje nezraněn. Kdyby opravdu měl jednou chrlit hustou krev, takový pohled by byl jen strašidelným přeludem, neboť mnoho set mil odtud, ve vodách krví nezkalených, bylo by opět vidět jeho čistý vodotrysk.

I když odvrhneme tyto nadpřirozené dohady, měla tělesná stavba a nepopiratelný charakter této obludy dosti znaků, jež mohly velmi mocně zapůsobit na obrazivost. Od jiných vorvaňů ho neodlišovaly ani tak jeho neobvyklé rozměry, jako spíš – jak už jinde naznačeno – zvláštní, sněhobílé, vrásčité čelo a vysoký hrb, podobný bílé pyramidě. To byly jeho význačné rysy, znamení, kterými i v nekonečných nezbádaných mořích a na velkou vzdálenost dokazoval svou totožnost těm, kteří ho znali.

Ostatní jeho tělo bylo tak bíle pruhované, skvrnité a mramorované, že se mu nakonec dostalo příznačného pojmenování bílá velryba. Jméno věru plně pochopili ti, kdo viděli na vlastní oči, jak klouzá v pravé poledne temně modrým mořem, nechávaje za sebou mléčnou brázdu bělavé pěny, jiskřící zlatými záblesky.

Skutečnou hrůzu však nevyvolávala ani neobvyklá velikost této velryby, ani nápadné zbarvení, ani znetvořená spodní čelist, jako spíš bezpříkladná inteligentní zlomyslnost, která se, jak očití svědkové tvrdili, projevovala vždy znovu a znovu v jejích útocích. Větší strach než všechny ostatní naháněly ovšem její zrádné úniky. Mnohdy totiž plula před svými jásajícími pronásledovateli se všemi zřejmými známkami zděšení, ale dovedla se náhle obrátit, vrhla se na lovce – a buď roztříštila jejich člun na kusy, nebo je zahnala zděšeně zpět k lodi.

Při lovu na ni došlo k několika smrtelným neštěstím. Takové nehody, i když se o nich na pevnině skoro nemluvilo, nejsou pro rybáře ničím neobvyklým, ale ve většině případů se každá zuřivost bílé velryby zdála tak pekelně promyšlená, že každé zmrzačení nebo smrt, kterou způsobila, byly do značné míry připisovány tvoru nadanému rozumem.

Posuďte tedy, k jakým záchvatům rozhořčené, nepříčetné zuřivosti byli doháněni zoufalí lovci, když mezi troskami rozbitých člunů a potápějících se končetin roztrhaných kamarádů plovali z dosahu bílé pěny, vytvořené hroznou zuřivostí velryby, do jasného, žhavého slunečního světla, které se usmívalo jako o křtinách nebo na svatbě!

Jeden kapitán, jehož tři čluny byly roztříštěny poblíž něho a vesla a námořníci se zmítali ve vírech, chopil se nože z rozbité přídě a vrhl se na velrybu jako zápasník z Arkansasu na svého soupeře, v šíleném úsilí proniknout šestipalcovou čepelí na sáh hluboko, až na kořen života velryby. Tím kapitánem byl Achab. A tehdy se stalo, že Moby Dick po něm náhle sekl srpovitou spodní čelistí a uťal Achabovu nohu jako sekáč stéblo polní trávy. Ani Turek v turbanu, ani najatý Benátčan nebo Malajec by ho nebyl mohl zasáhnout zlomyslněji. Nelze se tedy nijak divit, že od onoho utkání téměř smrtelného Achab v sobě živil divokou touhu pomstít se velrybě a že čím dál víc propadal chorobné zběsilosti, až se mu konečně ve velrybě soustřeďovaly nejen všechny jeho tělesné strasti, ale i všechno rozhořčení rozumové a duchovní. Bílá velryba před ním plula jako monomanické vtělení všech těch skrytých příčin zla, kterými se někteří hloubaví lidé sžírají, až konečně žijí dál jen s oslabeným zájmem a s oslabenou energií. Od počátku světa tu existuje nepostižná zloba; ani moderní křesťané jí neupírají vládu nad půlí světa; staří východní ofitové ji uctívali v soškách představujících ďábla. Achab se tak nesnížil a neuctíval onu zlobu jako oni, nýbrž blouznivě přenesl pojem zla na nenáviděnou bílou velrybu a postavil se, všecek zmrzačen, proti ní. Všechno, co nejvíc dohání k šílenství a mučí; vše, co bouří hladinu věcí; všechna zlomyslná pravda; vše, co trhá nervy a drtí mozek; všechen skrytý démonismus života a myšlenky; všechno zlo šílenému Achabovi viditelně ztělesňoval Moby Dick a v něm je bylo prakticky možno napadnout. Na jeho bílý hrb nakupil všechnu zlobu a nenávist, kterou pociťovalo lidstvo od Adama, a potom – jako by jeho hruď byla moždířem – vypaloval na něj střely svého žhavého srdce.

Nepodobá se pravdě, že této monomanii podlehl hned v okamžiku, kdy byl tělesně zmrzačen. Když se s nožem v ruce vrhl na obludu, tehdy jen popustil uzdu prudké, vášnivé fyzické nenávisti, a když ho zasáhla rána, která mu utrhla nohu, cítil asi jen bolest tělesného zmrzačení, ale nic víc. Tato srážka ho donutila obrátit loď k domovu a Achab a muka leželi spolu nataženi v jednom visutém lůžku po nekonečně dlouhé dny a týdny a měsíce, obeplouvajíce uprostřed zimy onen pustý, skučící mys Patagonský. Teprve tehdy se promísila krev zmrzačeného těla s krví raněné duše a Achab zešílel. Teprve tehdy, když se po tom utkání vracel domů, ovládla ho zhoubná monomanie, jak vysvítá i z toho, že občas za plavby propadal záchvatům šílenství. Ač neměl jednu nohu, přece v jeho egyptské hrudi byla dosud utajena taková životní síla, ještě zvýšená jeho třeštěním, že ho důstojníci museli pevně spoutat, kdykoli za plavby zuřil ve visutém lůžku. Ve svěrací kazajce se houpal v rytmu šíleného kolébání vichřice. A když se loď dostala do snesitelnějších šířek a s plachtami mírně vzdutými plula po klidných vodách tropů, přestalo podle vnějších známek blouznění starého muže trápit, zapadlo někam do vln mysu Hornu a on vyšel ze svého temného doupěte na požehnané světlo a na vzduch; ale i tenkrát, když pevně vztyčoval odhodlané čelo, dosud bledé, a opět dával klidné rozkazy a když jeho důstojníci děkovali Bohu, že zuřivé šílenství zmizelo, i tehdy Achab v skrytu svého já třeštil dál. Lidské šílenství je často velmi zchytralé a potměšilé. Když myslíte, že prchlo, tehdy třeba jen přijalo podobu ještě klamavější. Achabovo úplné šílenství neutuchlo, nýbrž skrylo se hluboko do jeho nitra, jako když nezmarná řeka Hudson, tento ušlechtilý Seveřan, protéká zúžený, ale nezbadatelný úžlabími vysočiny. Ale jako se v úzkém toku Achabovy monomanie neztratilo nic z jeho úplného šílenství, tak ani v tomto úplném šílenství nezašla jediná částečka jeho velkého přirozeného intelektu. Jenže dřívější živý původce se teď stal živoucím nástrojem. Možno-li se vyjádřit tak smělým obrazem, zvláštní šílenství se zmocnilo útokem jeho celého rozumu, ovládlo jej a obrátilo všechna soustředěná děla na vlastní šílený cíl, takže Achab nejen nepozbyl síly, nýbrž měl teď k onomu jedinému úkolu tisíckrát víc energie, než vůbec kdy dokázal věnovat kterékoli rozumné věci v době, kdy byl zdráv.

Hodně jsme toho řekli, a přece ještě větší, temnější, hlubší oblast Achabovy bytosti zůstává nevysvětlena. Je marné vykládat přístupně hloubky vědění, a všechna pravda je hluboká. Sestupte hluboko ze samého srdce toho věžovitého paláce v Paříži, zvaného Hotel de Gluny, kde teď stojíme – ať je sebekrásnější a úchvatný – opusťme jej teď; a odeberte se, vy duše ušlechtilé a smutné, do těch rozsáhlých sálů římských lázní, na nichž palác stojí; tam, hluboko pod fantastickými věžemi lidské nadzemní stavby, spočívají kořeny jeho velikosti; celá jeho děsivá podstata ve věkovité důstojnosti; starožitnost pohřbená pod starožitnostmi a trůnící na torzech! Velcí bohové se posmívají zajatému králi na rozbitém trůnu a on trpělivě sedí jako karyatida a na ztuhlém čele má nakupeno sloupoví věků. Sejděte tam dolů, vy hrdé, smutné duše! Tažte se toho hrdého, smutného krále! Rodinná podoba! Ano, zplodil vás, mladé vypovězené syny královské, a jen od svého hrozného předka se dovíte staré státní tajemství.

Nuže, Achab si v hloubi duše poněkud uvědomoval asi toto: všechny mé prostředky jsou ve shodě se zdravým rozumem, můj podnět a můj cíl jsou šílené. Nemaje však moci odčinit nebo změnit tento fakt, ani se mu vyhnout, uvědomoval si také, že se před lidmi už dávno přetvařuje, a do jisté míry to dělal i dál. Ale to jeho přetvařování bylo podřízeno pouze jeho vnímavosti, a ne jeho odhodlané vůli. Nicméně se dovedl přetvařovat tak znamenitě, že když konečně vystoupil s kostěnou nohou na břeh, žádný Nantuckeťan ho nepokládal za nikoho jiného než za muže přirozeně zkrušeného strašným neštěstím, které jej stihlo a dotklo se ho velmi citelně.

Rovněž o jeho nepopiratelném blouznění na moři lidé soudili, že mělo podobný důvod; tomu připisovali i všechnu další trudnomyslnost, jež mu potom stále zachmuřovala tvář až do chvíle, kdy se Pequod vydala na nynější plavbu. Není také zcela nepodobné pravdě, že vypočítaví lidé z toho rozšafného ostrova – místo aby nedůvěřovali v jeho schopnost řídit novou velrybářskou výpravu s těmito příznaky trudnomyslnosti – byli spíše nakloněni myšlence, že se právě z těchto důvodů jen tím lépe hodí pro zaměstnání tak plné zuřivosti a divokosti, jako je krvavý lov na velryby. Kdyby bylo lze najít člověka vnitřně rozervaného a zevně poznamenaného, který se zmítá v neúprosných spárech nějaké nevyléčitelné představy, byl by podle nich takový člověk nejvhodnější k tomu, aby vrhal harpuny a pozvedal své kopí proti nejpříšernější obludě světa. A kdyby se snad z nějakých důvodů domnívali, že na to tělesně už nestačí, přece by se jim zdálo, že takový člověk je nejlépe schopen povzbuzovat a rozněcovat podřízené k útoku. Ale ať je tomu jakkoli, jisté je, že se Achab se svým šíleným tajemstvím neukojitelné zuřivosti, uzavřeným a uzamčeným v jeho nitru, záměrně vydal na tuto plavbu jen a jen za jediným cílem, který ho neustále zaměstnával, totiž ulovit bílou velrybu. Kdyby byl kdokoli z jeho starých známých na pobřeží jen vzdáleně tušil, co se v něm teď skrývá, jak rychle by byly ty užaslé a spravedlivé duše vyrvaly loď z rukou takového ďábelského člověka! Jim šlo o výnosné plavby, jejichž výtěžek se dá počítat v dolarových mincích. Achabovi šlo o odvážnou pomstu, nemilosrdnou a nadpřirozenou.

Nuže, tady stál tento šedivý, bezbožný starý muž, pronásledující s proklínáním neblahou velrybu kolem světa, v čele posádky, kterou tvořili většinou pochybní odpadlíci, vyvrhelové a lidojedi. Achab byl přitom také mravně oslaben bezmocností Starbuckovy zcela bezbranné ctnosti a spravedlivosti, Stubbovou nezranitelnou a ke všemu lhostejnou veselostí a bezstarostností a Flaskovou dokonalou průměrností. Taková posádka s takovými důstojníky jako by byla zvlášť vybrána a sebrána s jakousi pekelnou osudovostí, aby Achabovi pomáhala v jeho monomanické pomstě. Proč se tak radostně všichni připojili k hněvu starého muže – jaké zlé kouzlo ovládalo jejich duše, že se někdy jeho nenávist zdála skoro jejich nenávistí a bílá velryba stejně nesnesitelným nepřítelem jejich jako Achabovým? Jak k tomu ke všemu došlo? Co pro ně znamenala bílá velryba nebo jak to, že také jejich podvědomému chápání se mohla nějakým záhadným, netušeným způsobem jevit jako úskočný mocný zloduch na mořích života? Vysvětlit to vše by znamenalo ponořit se hlouběji, než Izmael dokáže. Jak můžeme říci o podzemním horníku, jenž pracuje v každém z nás, kam vede jeho jáma, když se zastřený zvuk špičáku stále mění? Kdo nepocítil, že ho vleče neodolatelná moc? Což se může zastavit člun ve vleku válečné lodi? Pokud jde o mne, vzdal jsem se na milost a nemilost času a prostoru; ač jsem si však horlivě přál setkat se s onou velrybou, přece jsem v té obludě nemohl vidět nic jiného než nejzáludnější zlo.