CXXVI.ZÁCHRANNÁ PLAVATKA

Plujíc nyní na jihovýchod podle Achabovy nové magnetické střelky a odhadujíc svou rychlost jen Achabovým rychloměrem na šňůře, mířila Pequod vytrvale k rovníku. Plula dlouho pustými vodami nikým nenavštěvovanými, nezahlédla jediné lodi, a poháněna ze strany neměnným pasátním větrem, brázdila brzo vlny jednotvárně mírné, takže to všechno vypadalo jako podivná klidná předehra k nějaké bouřlivé a zoufalé scéně.

Když se konečně loď blížila k okraji rovníkových lovišť a za hluboké tmy, která předchází úsvit, plula kolem skupiny skalnatých ostrůvků, byla pojednou hlídka, jíž tehdy velel Flask, ohromena křikem tak žalostně divokým a nezemským – jako zalykavé kvílení duší všech neviňátek zavražděných Herodem – že každý námořník byl vyburcován ze snění a po několik okamžiků stál, seděl nebo se opíral, strnule naslouchaje, podoben soše římského otroka. Divoký křik byl stále na doslech. Křesťanská nebo civilizovaná část posádky tvrdila, že to jsou mořské panny, a chvěla se; jen pohanští harpunáři nebyli ustrašeni. Šedivý muž z Manu – nejstarší námořník – prohlásil, že ty divoké, pronikavé zvuky jsou hlasy lidí nedávno utonulých v moři.

Achab dole ve visutém lůžku se nic nedověděl, až za šedého úsvitu, když přišel na palubu. Vyprávěl mu o tom Flask a připojil ony chmurné výklady. Achab se dutě zasmál a vysvětloval zvláštní zjev takto:

Skalnaté ostrovy, kolem kterých loď přeplula, jsou sídlištěm velkého množství tuleňů. Někteří mladí tuleni, kteří osiřeli, nebo matky, které přišly o mláďata, vynořili se asi poblíž lodi a doprovázeli ji plačíce a štkajíce, jako naříkají lidé. Toto vysvětlení však některé muže jen tím víc zneklidnilo, protože většina námořníků je velmi pověrčivá, pokud jde o tuleně; působí to nejen jejich zvláštní hlasy, když jsou v nebezpečí, nýbrž také lidská podoba jejich kulatých hlav a zpola rozumné tváře, které zvědavě vykukují z vody kolem lodi. V moři byli tuleni za jistých okolností nejednou omylem považováni za lidi.

Bylo však určeno, aby se předtuchy posádky velmi věrohodně potvrdily osudem jednoho z nich ještě téhož jitra. Při východu slunce slezl tento muž z visutého lůžka a vyšplhal se na své místo na vrcholu předního stožáru. Bylo-li to proto, že se ještě pořádně neprobral ze spánku (námořníci totiž někdy lezou nahoru, a nejsou ještě zcela při smyslech) – zda se to stalo tomu člověku právě takto, o tom je marno mluvit; ale ať už to bylo jakkoli, nestál dlouho na svém stanovišti: náhle bylo slyšet výkřik – výkřik a šramot. Pohlédli nahoru, viděli padat nějaký stín, a když se podívali dolů, spatřili v modrém moři malý zmítaný ostrůvek bílých bublin.

Hodili ze zádi záchrannou plavatku – dlouhý, úzký sud zavěšený tam neustále, aby mohl být okamžitě vržen do vody, ale žádná ruka se po něm nevztáhla. A poněvadž slunce dlouho pražilo na plavatku, byla rozeschlá a nyní se zvolna plnila vodou, vyschlé dřevo nasáklo vodou ve všech pórech a soudek okovaný železem následoval námořníka ke dnu, jako kdyby mu chtěl být polštářem, třebas opravdu tvrdým.

A tak první muž z Pequody, který vystoupil na stožár, aby pátral po bílé velrybě v jejím lovišti, byl pohlcen hlubinami. Ale málokdo si to asi v tu chvíli uvědomil. Vskutku, námořníci byli nějak málo zarmouceni tou událostí, aspoň pokud šlo o její věštný význam; nepokládali ji totiž za předzvěst neštěstí budoucího, nýbrž za vyplnění neštěstí již předpověděného. Prohlašovali, že teď už vědí, proč slyšeli v noci ten divoký nářek. Jen starý muž z Manu to zase popíral.

Bylo teď nutno nahradit ztracenou záchrannou plavatku. Starbuck to dostal na starost. Nebylo však možno najít soudek dostatečně lehký; horečná nedočkavost námořníků se upínala jen k vyvrcholení cesty, které se zřejmě přibližovalo, a nechtělo se jim dělat jinou práci než tu, která se přímo týká konečného cíle, ať už je jakýkoli; proto by byli nechali lodní záď bez plavatky, kdyby nebyl Kvíkveg podivnými náznaky a narážkami připomněl svou rakev.

„Záchrannou plavatku z rakve!“ zvolal ustrnulý Starbuck.

„Trochu divné, to bych řekl,“ pravil Stubb.

„Bude z ní docela dobrá plavatka,“ ozval se Flask, „tesař ji snadno přizpůsobí.“

„Přineste ji nahoru, nic jiného nemáme po ruce,“ rozhodl Starbuck po zasmušilé odmlce. „Uprav ji, tesaři! Nedívej se tak na mne – myslím tu rakev. Slyšíš mě? Uprav ji!“

„A mám přibít víko, pane?“ Mávl rukou, jako kdyby v ní držel kladivo.

„Ano.“

„A mám spáry ucpat konopím, pane?“ Pohyboval rukou, jako když svírá ucpávací želízko.

„Ano.“

„A mám ji potom vysmolit, pane?“ Pohyboval rukou, jako kdyby pracoval se smolou.

„Jdi už! Co tě to posedlo? Udělej prostě záchrannou plavatku z té rakve a dost. – Pane Stubbe, pane Flasku, pojďte se mnou dopředu.“

„Odchází dopálený. Celek snese, s podrobnostmi nechce nic mít. Tohle se mi nelíbí. Udělal jsem nohu pro kapitána Achaba a ten ji nosí jako slušný člověk. Ale udělal jsem truhlu pro Kvíkvega, a ten do ní nechce složit hlavu. Všechna moje námaha, kterou jsem na tu rakev vynaložil, má být zbytečná? A teď mi nařídí, abych z rakve udělal záchrannou plavatku. To je jako obracet starý kabát, dávat teď tělo na druhou stranu. Tohle příštipkaření nemám rád – vůbec se mi nelíbí. Je nedůstojné; to není práce pro mne. S tím ať si hrají kluci dráteníci. My jsme něco lepšího. Rád se pustím jen do čisté práce, nedotčené, řádně rozměřené; do něčeho, co na začátku opravdu začíná, co má prostředek skutečně uprostřed a co také končí, když je to hotovo. Nestojím o příštipkářskou práci, která má konec uprostřed a začátek na konci. To staré báby dávají rády věci příštipkovat. Bože! Jakou mají tyhle staré báby zálibu pro dráteníky! Znám jednu pětašedesátnici, co kdysi utekla s holohlavým mladým dráteníkem. A proto také jsem na pevnině nikdy nechtěl pracovat pro osamělé staré vdovy, když jsem měl svou dílnu ve Vineyardu. Některá ta osamělá bába si mohla umínit, že se mnou uteče. Ale juchej! na moři nejsou čepečky, leda ty pěnové. Podívejme se na to. Přibít víko; ucpat škvíry, zalít je smolou, nepropustně je zatlouci a zavěsit to samočinnou pružinou na záď lodi. Dělalo se už někdy něco takového s rakví? No, pověrčiví tesaři by se radši dali pověsit na lanoví, než by vzali takovou práci. Ale já jsem ze sukovité aroostoocké jedle; mnou to nehne. Věšet si na záď rakev! Plout se hřbitovní truhlou! Ale co na tom. My, co pracujeme s dřevem, vyrábíme právě tak svatební postele a karetní stolky jako rakve a máry. Pracujeme za měsíční mzdu nebo od kusu nebo ve vlastní režii. Nesmíme se ptát proč a nač, když jde o naši práci, ledaže by to bylo nějaké zatracené příštipkaření, a to pak prostě odmítneme, můžeme-li. Hm! Dám si teď na té práci záležet. Kolik máme vlastně na lodi lidí? Zapomněl jsem to. Ať je to jak chce, udělám třicet provazů s držadly na koncích; provazy budou asi tři stopy dlouhé a budou viset kolem rakve. Až se loď potopí, třicet chlapíků se bude rvát o jednu rakev! To bude podívaná, jaká se hned tak pod sluncem neuvidí. Tak teď kladivo, ucpávací želízko, hrnek se smolou a roubík! Dáme se do toho!“