Denisa a Irma

„Milovat bližního abstraktně nebo z dálky – to je možné,“ řekla Denisa Irmě po Šarlotině odchodu. „Zato zblízka skoro nikdy.“

Zasmály se.

„To napsal kdo?“ zeptala se Irma.

Mezitím přemýšlela, co řekne ona.

„Dostojevský,“ poučila ji Denisa. „Bratři Karamazovi.“

Zauvažovala, jestli přece jen neměla jet s někým chytřejším, než je Irma. Ne že by byla Irma hloupá, to ne, ale někdy jí bohužel nestačila. To je stejný jako v softballe: abyste mohli hrát opravdu skvěle, potřebujete skvělý spoluhráče. S odporem si prohlédla nohy tý stařeny. Odjakživa neměla důchodce ráda. Nemohla si pomoct. Důchodci ji vždycky strašlivě vytáčeli: v obchodech, v tramvaji, všude. Hnusili se jí – to be frank.

Irma Denisin postoj k důchodcům samozřejmě znala. Přemýšlela, jak se jmenuje ta věda o starých lidech. Gerontologie, vzpomněla si vzápětí.

„Proboha,“ řekla velmi konsternovaně, „to je snad zájezd na nějakej gerontologickej kongres…“

Zasmály se.

Irma byla ráda, že si na to slovo vzpomněla.

Zatím se docela dobře doplňují, říkala si Denisa. Možná že Irmu podceňuje. Nenápadně si přečetla nápis, který měl ten obstarožní obézní chlápek na kraťasech: Beach Boy.

„Koukni se támhle na toho Plážovýho chlapce,“ upozornila Irmu.

Irma se nenápadně ohlédla a rychle ukryla svou tvář na Denisině nahém rameni.

„Proboha,“ smála se, „to je teda sladkej exot…“

Uvědomila si, že řekla dvakrát po sobě proboha.

Trochu ji to mrzelo.