Philadelphia a ženy v politice

„Myslím, že vás znám,“ řekl Maxovi na odpočívadle Hynek.

„Myslím, že já vás taky,“ přiznal konečně Max.

Zuzana k nim s úsměvem přistoupila a Hynek ji Maxovi představil; Zuzana navrhla, že by si snad všichni mohli tykat. Podali si ruce. Na okamžik zavládlo ticho a Zuzana se začala starostlivě rozhlížet, kde je Jakub. Nikde ho neviděla, a tak po něm pátrali očima všichni tři; Hynek ho spatřil jako první: právě vycházel z přilehlého lesa.

„Nechápu, proč vždycky chodí čúrat tak daleko,“ řekla Zuzana s úsměvem.

Max čekal, jestli Zuzana řekne něco jako: Aby mu ho někdo nevykoukal!; pokud by to skutečně řekla, mohl by potom on říct: Všimněte si, že nejdál chodí čúrat vždycky ti s nejmenším, a případně potom ještě sebeironicky dodat, že on sám mimochodem chodí taky dost daleko, ale Zuzana to neřekla, a tak raději mlčel. Ticho naštěstí prolomil burácivý hluk dvou okolo projíždějících motorek Harley Davidson; všichni tři za nimi otočili hlavy.

„Easy rider,“ řekl s úsměvem Hynek.

„Born to wild,“ zasmál se Max.

Než se nadál, otráveně zjistil, že se nechal vtáhnout do jakési plytké debaty o dotyčném filmu – a posléze o všech dalších filmech, které v poslední době on, Zuzana nebo Hynek viděli. Účastnil se jí, ale nerad – chápal sice, že lidé, kteří jsou nuceni se seznámit, si musí najít nějaké společné konverzační téma; méně pochopitelné mu však připadalo, proč v Čechách takovým tématem musí být právě americké filmy.

„A líbila se ti Philadelphia?“ zajímala se Zuzana.

Max řekl cosi v tom smyslu, že Philadelphii považuje za dobrý film, a to navzdory všem nepřehlédnutelným hollywoodismům; koneckonců právě ten kritizovaný hollywoodský kabát jej učinil masově úspěšným a on, Max, by se prý nikdy neodvážil zcela zatratit dílo, které v takovém měřítku prokazatelně přispělo k tolerantnějším postojům vůči homosexuální menšině. Zuzana tvrdila, že jí se film také velice líbil; ona sama je prý vůči homosexuálům absolutně tolerantní, ale v jedné věci si nemůže pomoci: svatební obřad dvou homosexuálů jí připadá prostě nepřirozený.

„Nepřirozený?“ usmál se Hynek a krátce pohlédl na Maxe. „A normální svatba je podle tebe přirozená? Když je člověk v tmavém obleku nucen v podřepu zametat střepy talíře? Navíc před vchodem do hotelu, kam se přišel naobědvat? Nebo když před zraky šedesáti křečovitě se usmívajících svatebčanů musí z jakéhosi neznámého důvodu jíst játrové knedlíčky ze stejné lžíce jako panna nevěsta?“

Všichni se jeho poznámce nahlas zasmáli, ale Max se nemohl zbavit dojmu, že z Hynka a Zuzany cítí jakési updikeovské napětí. Stísňující aroma manželského páru, který má problémy.

„To je přirozené?“ pokračoval Hynek. „Jen proto, že všechny ty usilovně vtipné věci, jako je například takzvaný únos nevěsty, provádějí osoby opačného pohlaví?“

Max byl trochu překvapen, že Hynek trvá na tom, aby mu Zuzana odpověděla; měl znovu pocit, že to dělá jen kvůli němu, a připadal si trochu provinile.

„Je to… prostě divné,“ trvala na svém Zuzana, jakkoli cítila, že to je odpověď dost nepřesvědčivá. Pokoušela se sice usmívat, ale proti své vůli nepatrně zrudla. Hynek s úsměvem zavrtěl hlavou, a tak kvapně přidala další, byť poněkud odlehlý argument: Je prý rozhodně proti tomu, aby homosexuálové vychovávali děti, neboť každé dítě, tvrdila přesvědčeně, ke svému zdravému vývoji přece potřebuje poznat oba světy, mužský i ženský. S touto odpovědí byla, zdálo se, spokojena podstatně více.

Hynek opatrně namítl, že Zuzana za prvé maličko směšuje dva problémy: totiž problém, zda je či není svatební obřad homosexuálů přirozený – a problém, zda homosexuální partneři mají mít zákonné právo na adopci, což jsou, poznamenal Hynek, dvě úplně rozdílné věci. A za druhé –

„Ale nejsou,“ přerušila ho Zuzana už poněkud vášnivě.

„Nejsou?“ řekl Hynek udiveně.

S tázavým úsměvem na Zuzanu pohlédl, ale ona se jeho pohledu vyhnula; Max si všiml, že se přitom nepatrně ušklíbla. Hynek klidně pokračoval. Řekl, že neosvojené děti přece v kojeneckých ústavech a dětských domovech poznávají – má-li použít Zuzanin termín – zase výlučně ženský svět, takže v tom nakonec není žádný rozdíl, a argumenty jako ten, který právě použila Zuzana, stejně neobstojí.

„Ale obstojí,“ řekla Zuzana.

Hynek na ni mlčky hleděl, tentokrát už bez úsměvu, a špičkou jazyka si přejížděl po zadní straně předních zubů.

Max se pokusil o smířlivý zásah: Umí prý pochopit důvody, proč Zuzaně připadá svatba dvou mužů divná. Na druhé straně na tom, co říkal Hynek, je také nemálo pravdy; navíc je třeba vzít do úvahy, že každé třetí manželství – a v Praze každé druhé – se rozpadá, a o dítě se po rozvodu většinou stará zase pouze matka, případně ještě paní učitelky.

Hynek spontánně přikývl.

„Ano, pánové,“ pravila Zuzana s úsměvem, který Maxovi nepřipadal zcela upřímný. „Máte jako vždycky pravdu.“

Otočila se a beze slova odešla za svým synem, který právě přicházel.

Hynek omluvně pokrčil rameny.

„Zde vidíte v přehledné zkratce většinu důvodů, proč tak málo žen uspěje v politice,“ konstatoval suše. „Personifikace zcela věcného sporu, za prvé, neschopnost udržet jeho logiku, to za druhé, za třetí iracionálně emotivní reakce pokaždé, když jim dojdou argumenty, a za čtvrté – jak jinak – věčný mýtus o mužském spiknutí.“

Max se zasmál.

„A za páté samozřejmě skákání do řeči,“ doplnil Hynek předchozí výčet a odešel za svou rodinou.

Musel se snažit.