Vkusjako generační otázka

Jolana zavřela dveře, otočila zámkem a s hlubokým povzdechem se posadila na kufr. Svoboda, řekla polohlasem, ale znělo to malátně. Také její obličej zůstával zcela bezdůvodně ve střehu – jako kdyby ji ještě teď mohl někdo pozorovat. Po chvíli vstala a prošla se pokojem – aby si ho v klidu ještě jednou prohlédla a aby se zároveň přesvědčila, že tu skutečně nikdo není. K některým detailům a barevným kombinacím měla jisté estetické výhrady, ale to koneckonců nebylo důležité; důležité bylo, že rodičům se jejich společné dvoupokojové apartmá líbilo.

Kdysi dávno se jí líbily stejné věci jako jim, ale později se její a jejich vkus zvolna rozešly. Jolana to cítila zvláště v posledních letech, kdy v domě rodičů přibylo hned několik umělecky nanejvýš sporných obrazů, které si otec i matka přiváželi ze služebních cest – konkrétně měla na mysli ten příšerný zlatý chrám z otcovy cesty do Japonska, ten pestrobarevný email z matčiny právnické mise do Kazachstánu a konečně ten unylý, ale prý neoimpresionistický – tvrdil otec – Montmartre v dešti. Definitivně si to uvědomila teprve nedávno, v den svých třicátých narozenin, kdy od rodičů dostala dřevěnou stojací lampu s bílým froté stínítkem, připomínající – Jolana se ještě i teď uchechtla – cosi jako svítící ručník.

Jim se ale údajně na první pohled líbila.

A ten pokoj se jim taky líbil, ujišťovala se Jolana znovu. Otec to sice nedal příliš najevo, avšak Jolana dobře věděla proč: pár minut před tím, než se ubytovali, se totiž od průvodkyně dozvěděl, že se večeře podává až v půl osmé – což byl pro otce naprosto skvělý důvod k nespokojenosti. Jolanina matka, která se – Jolana se na cestě do koupelny znovu tiše zasmála – přečtením dvou útlých brožur a jednoho propagačního letáku proměnila v celosvětově uznávanou expertku na Itálii, se mu marně snažila vysvětlit, že vzhledem k dlouhé odpolední siestě lidé ve Středomoří skutečně večeří o něco později, ale otec jen nakvašeně mávl rukou, ulehl na levou stranu jejich manželského dvojlůžka a tvrdě usnul. Jolana si svlékla propocené tričko, stáhla si kalhotky ke kolenům a už bez doteku rukou je energicky sešlapala na šedomodré kachlíčky. Věděla, že až ve tři čtvrtě na sedm otec vstane a polije si otlačený obličej – Jolana se vesele ušklíbla – čtvrtlitrem kolínské vody Nr. 4711, začne okamžitě překypovat energií a plány: K večeři by si mohli dát bílé, tedy jestli matka a Jolana souhlasí; on, otec, by měl na bílé docela chuť, samozřejmě záleží také na tom, co bude k jídlu. Po večeři by mohli někam zajít na kávu a na nějaký dobrý koňak. Mohli by. Ha ha. Otcův falešný, vyděračský kondicionál, za nímž se skrýval – celé Jolanino mládí! – prachsprostý imperativ. Rozsvítila zářivku nad umývadlem a ve velkém naleštěném zrcadle si roztržitě prohlédla obličej. Vsadila by se, že až otec krátce před sedmou zaklepe, bude už zase jásat a žertovat.

A běda tomu, kdo se k jeho skvělé náladě nepřipojí.

S pocitem jakési zvrácené rozkoše, smíšeným s výčitkami za tak závažné dermatologické provinění, si vymáčkla několik ucpaných pórů. Potom si dlouze vyčistila zuby, důkladně se vysprchovala a umyla si vlasy. Teprve poté, co posbírala z podlahy špinavé prádlo a co si v čistých kalhotkách a s manikýrovou soupravou v ruce lehla na postel, začala mít konečně pocit, že se její obličej – poprvé po bezmála dvou dnech – jakžtakž uvolnil.

Z vedlejšího pokoje slyšela otcovo chrápání. Matka si patrně četla. Občas jí musela připomínat, že promlčecí lhůta jejich manželství ještě nevypršela. Co by se stalo, kdyby jí to nepřipomínala? Co by se stalo, kdyby k nim pořád nejezdila?

Nedalo jí to – každý víkend je prostě musela přijet zkontrolovat. Pět dní mluvila v práci anglicky a španělsky a po večerech chodila na mejdany a do kaváren – ale v sobotu dopoledne už byla u rodičů na Sázavě a v otcově staré košili sekala trávník nebo zavařovala okurky. Nebo byla v pátek večer na rockovém koncertě, kde z celotýdenní únavy, z horka a z přemíry lidí a vypitého alkoholu omdlela a probrala se teprve ve chvíli, když už si ji zpocené mužské ruce podávaly nad hlavami jako nějakou pohanskou oběť (venku před stadionem odmítla nastoupit do sanitky a po zbytek koncertu flirtovala s mladým doktorem) – ale nazítří vyprávěla rodičům o tom, že jí zvýšili plat a že si koupila nový opékač na topinky.

Měla dva druhy oblečení, dvoje názory a dvoje historky.

Někdy se z takového sebepopírání mohla zbláznit, a přesto takhle rozdvojeně žila dál – těžko si totiž dokázala představit, že by rodičům vyprávěla, jak se svým šéfem (sic!) kouřila hašiš nebo jak se občas ráno probouzí v bytě jednoho ženatého Američana.

Její pražští přátelé ty víkendy pravidelně trávené v jakési Sázavě dost dobře nechápali.

„Jednou za měsíc by jim člověk měl zavolat a ujistit je, že letos na Vánoce určitě přiletí…“ říkala jí Helen, shodou okolností také Američanka. „To je podle mě normální kontakt s rodiči.“

„Já vím,“ odpovídala Jolana, „jenomže já prostě potřebuju od maminky a od tatínka jednou tejdně pochválit.“

Potřebovala je vidět.

Věděla, o čem mluví.

Letos po Novém roce jim po jakési absurdní, zbytečné hádce na půldruhého měsíce zmizela z obzoru. Jednoho únorového večera se kajícně vrátila. Cestou od autobusu chvílemi běžela. Byl sníh. Klouzalo to. Už zdálky viděla, že v kuchyni se svítí. Hrdlo se jí stáhlo. Zasněžená zahrada byla plná krtin. Odemkla si tiše branku a postavila se pod rozsvícené okno. Otec a matka mlčky seděli u stolu a v mrazivém tichu okolní zimy si četli každý jedny noviny.

Rozbrečela se. Nedokázala ten pláč ovládnout.

Stála ve špinavém sněhu zahrady, kterou v létě pravidelně sekala, a děsila se náhlého poznání, že nejpozději za takových dvacet, maximálně třicet let její rodiče neodvratně zemřou a ona nebude moci je ani sebe – ani kdyby se rozkrájela – uchránit od nezměrného lidského utrpení.

Nemohla pro ně ale nic udělat.

Mohla jim jenom posekat zahradu nebo koupit dovolenou.