Jituš si čte

Jituš se rozhodla, že si bude číst, ale nejprve si do kapsy na zadní straně sedadla před sebou uložila walkman, dvě kazety, tři osvěžující hygienické ubrousky, jedny pepermintové bonbony bez cukru a publikaci Anglicky za tři měsíce. Ještě si nafoukla nafukovací cestovní polštářek a řekla Jardovi, aby ho zatím hodil nahoru do síťky na zavazadla. Přemýšlela, jestli už se má převléknout – proud vzduchu z klimatizace ji totiž trochu studil na nahých kolenou – ale nakonec si přes kolena pouze přehodila svetr; řekla si, že teď, dokud je teplo, zůstane v kraťasech a do šusťákové soupravy se převlékne teprve večer, až se ochladí. Autobus najel na dálnici a do očí jí začalo nepříjemně svítit slunce. Řekla proto Jardovi, aby jí z cestovní kabely vyndal sluneční brýle, a nasadila si je. Vzala si rozečtený Magazín Blesku, ale po chvíli listování přerušila, protože pravé rameno měla od slunce celé rozpálené. Zeptala se Jardy, jestli by se s tím sluncem nedalo něco udělat. Jarda vzdychl a stáhl dolů olivově zelenou roletu na okně.

„Je to lepší, ty pako?“ zeptal se.

Pokrčila rameny:

„Akorát že je tu teď na čtení dost tma.“

„Budeš si muset sundat ty brejle, ty dubová hlavo,“ řekl Jarda.

Zasmála se a brýle si sundala. Cítila, že ji Jarda ze strany pozoruje; aby ho už nemusela otravovat, zavěsila si brýle do výstřihu trička.

„Pánbů zaplať, že tě to napadlo,“ řekl Jarda.

Otočila k němu obličej:

„Chceš se hádat?“

„Ale nechci.“

„Tak si nezačínej,“ řekla.

Vrátila se k časopisu a přečetla si články o rakovině kostí, o plzeňské prodavačce, která se smetákem ubránila loupežnému přepadení, a o čtyřech mladých amerických ženách, čekajících ve vězení na výkon trestu smrti. Dostala hlad. Řekla Jardovi, aby jí vyndal z tašky housku s debrecínkou, a snědla ji. Protože jí připadalo, že jedla trochu moc hltavě a že se na ni jedna z těch důchodkyň dívá, otřela si ruce ubrouskem se zvláštní, okázalou důstojností. Použitý ubrousek strčila nazpět do síťky na sedadle.

Ale vadil jí tam.

Pořád se na něj musela dívat.

Po chvíli ho vyndala a podala ho Jardovi:

„Hodil bys to někam?“

Jarda ubrousek zuřivě popadl a nacpal jí ho do košíčku podprsenky.

„Ty hovado!“ ječela se smíchem.

Znělo to obdivně.