Nečekané drama
Hned vzápětí Šarlota zděšeně vykřikla.
„Co je?“ řekl Karel, aniž se ohlédl.
Volant svíral mnohem pevněji než předtím. Jeho oči rychle pátraly po nějakém nebezpečí. Také účastníci zájezdu se polekaně rozhlíželi v očekávání nějaké strašlivé srážky. Vpředu byl však jen jediný vůz, jehož červená koncová světla se navíc spíše vzdalovala, než přibližovala.
„Ženská,“ řekl řidič s úlevou. „Víte, jak jsem se lek?“
„Co je?!“ vykřikla Pamela v opožděném, ale půvabném úleku.
Než se Helga vymotala ze záhybů látek a než rozsvítila obě čtecí lampičky, domníval se Max, že je mrtvá.
Šarlota si chvějícími prsty nasazovala naslouchátko. Skutečnost, že to dělá naprosto veřejně, svědčila o tom, že se stalo něco skutečně vážného. V jejím obličeji byl výraz jakéhosi strašlivého provinění.
„Co se stalo?“ řekla Pamela s obavou v hlase.
Zrovna teď se musí něco stát. Teď, když má přijít její velká chvíle.
Cestující napjatě vyčkávali.
Šarlotiny rty se pohybovaly, ale slova nebylo slyšet.
„Nikdo ti nerozumí,“ řekla Helga posměšně.
Obrátila se k cestujícím a s úsměvem nevěřícně zavrtěla hlavou: Viděli jste někdy něco takového? Nejdřív křičí, všechny nás vzbudí – a pak se ani neumí vymáčknout.
Její úsměv vehnal Šarlotě slzy do očí.
„Holka, prosím tebe, nebul,“ řekla Helga. „Radši jim to konečně řekni.“
Šarlotin vzlyk přešel v plačtivý šepot.
„Ztratila pas,“ informoval svého otce polohlasem Jára, který seděl nejblíž.
„Ztratila pas!“ vykřikla Jituš. „Náš kluk jí rozuměl!“
„No tě prsk,“ řekl Láďa.
„Tak to teda madam dojela,“ řekl Jarda.
Pamela na Šarlotu vyčítavě pohlédla.
„Vy jste ztratila pas?“ řekla. „A kde?“
„Já nevím,“ plakala Šarlota.
„Neví,“ řekl Jára hodně hlasitě.
Připadal si důležitý. Ještě nikdy v životě si takhle důležitý nepřipadal.
„Jak to, že nevíš?“ řekla Helga. Zvýšila hlas: „No jak to, že nevíš?“
„Já nevím,“ plakala Šarlota.
„Kde jste ho měla?“ řekla Olga, ale Šarlota ji neslyšela.
„Kdes ho měla?“ řekla Helga. „V kabelce – mělas ho v kabelce?“
„Já nevím!“ vzlykala Šarlota.
„Přece víš, kde jsi měla pas!“ rozčílila se Helga. S tou ženskou to už opravdu dál nejde, pomyslela si.
„Tak to můžem rovnou na konzulát,“ řekl pochmurně Jarda.
Cestující se polekaně zaobírali představou neplánované zajížďky kamsi na konzulát.
„Moment,“ řekla Jolanina matka, „dám vám adresu.“
„Proboha mami!“ řekla Jolana.
Matka ji nevnímala, neboť soustředěně listovala v jednom ze svých četných průvodců:
„Tady je to,“ řekla Pamele. „Zapíšete si to? Je tu i telefon a fax.“
„Mami!“ řekla Jolana důrazně. „Počkej s tím, prosím tě.“
„Napiješ se?“ dotazoval se Jolany otec.
Podával jí láhev. Na usmířenou.
„Ne!“
Pamela přemýšlela: je třeba zjistit, kde paní Šarlota pas měla a kdy a kde ho vyndavala. Zaváhala, zda má použít palubní mikrofon – lákalo ji to, ale bála se, že by to mohlo působit přehnaně.
„Paní Šarloto,“ řekla tedy velmi hlasitě, „měla jste váš pas v kabelce? Odpovězte nám, prosím.“
Líbilo se jí, jak je rozhodná a zdvořilá.
Zatímco čekala na Šarlotinu odpověď, zalétla pohledem k Maxovi.
„Mám někde zastavit?“ zeptal se řidič.
Usmála se na něho.
„Zatím ne,“ řekla. „Děkuju, Karle.“
„Přece tolik lidí nepojede na konzulát kvůli jednomu člověku?“ řekla Denisa Irmě. „To je absurdní.“
Irma přikývla.
„Ano,“ řekla konečně Šarlota a utřela si oči.
„A kdy jste ho tam měla naposled?“
„To už je sakra nějakej pátek,“ řekl Jarda a zasmál se.
„Debile,“ řekl tiše Ignác.
Jituš se podívala na Olgu.
„To je blbec,“ řekla s úsměvem.
„No tak, paní Šarloto, vzpomeňte si. Kdy jste ho tam měla naposled?“ naléhala Pamela.
Jituš vyprskla smíchy.
Klára upřeně sledovala bílý pruh na kraji vozovky.
„Vyndavala jste ho?“
„Nevyndavala!“ dušovala se Šarlota. „Opravdu nevyndavala!“
Její pohled poplašeně těkal mezi průvodkyní a Helgou.
„Nelži,“ řekla Helga. „Alespoň nelži!“
„Netrapte ji,“ šeptal Ignác. „Proboha, netrapte ji!“
Max už to nemohl vydržet.
Vymrštil se ze sedadla a sledován udivenými pohledy ostatních prošel uličkou k oběma starým dámám. Pamela ustoupila.
„Neplačte,“ řekl Šarlotě. „Všechno dopadne dobře.“
„Ano,“ řekla Šarlota poslušně.
„Půjčte mi, prosím vás, na chvíli tu kabelku,“ řekl Max a natáhl ruku.
Šarlota s kabelkou podvědomě ucukla, ale potom ji Maxovi podala s takovou nadějí a odevzdaností, až musel uhnout před jejím pohledem.
Systematicky probíral jednotlivé přihrádky.
„Jenom jste se špatně podívala,“ řekl chlácholivě. V jeho hlase nebylo naprosto nic vítězného.
V ruce držel pas v modrém pouzdře.
Šarlota nadšeně vykřikla.
Max pas založil zpátky a pečlivě kabelku zavřel.
Autobusem proběhl tichý, ohromený úžas, který se rychle změnil v mírně hysterické veselí.
„Našel ho!“
„Má ho!“
„Kde byl?“ řekl řidič, aniž se otočil.
„V kabelce,“ smála se Pamela krásným, šťastným smíchem.
„Bába praštěná,“ smál se Jarda.
„To se může stát jenom Šarlotě!“ řekla Helga. Odtáhla se od Šarloty, jak nejdále mohla, a s úsměvem se otočila k cestujícím.
Max bez úsměvu prošel nazpět uličkou a sesunul se zpátky na sedadlo.
Pár lidí zatleskalo.
„Jak jsi to dokázal?“ nechápal Oskar.
„Magický realismus v praxi,“ řekl Max skromně.
„Ty krávo,“ řekl obdivně Ignác, „proč’s mi takhle nevyčaroval modrou knížku?“