Max je se svým místem v autobuse zatím nadmíru spokojen

Max znovu krátce pohlédl na mladého muže po své pravici; jeho manželka, sedící se synem za nimi, ho oslovovala Hynku. Na Maxův pozdrav odpověděl před chvílí až nápadně srdečně, ale Max si stále nemohl vzpomenout, odkud Hynka zná. Rozhodl se však, že mu nebude klást vůbec žádné otázky, aby s ním pak nedejbože nemusel celou cestu konverzovat. Byl sice obvykle považován za člověka společenského, nicméně sám věděl nejlíp, že jeho takzvaná společenskost je nanejvýš rozmarná mašina, která rozhodně nenaskočí pokaždé, a pokud ano, pak se nejdéle do dvou hodin zadře.

A navíc chtěl přemýšlet o románu.

V tomto ohledu byl se svým místem, jež mu Pamela přidělila, mimořádně spokojen. Seděl až v předposlední řadě obsazených sedadel (vzadu byla ještě již zmíněná volná sedadla pro Budějičáky), takže měl skvělý výhled takřka na všechny účastníky zájezdu: Přímo před sebou měl Ignáce s Oskarem, což mu případně umožňovalo – pokud by chtěl a maličko by se předklonil – participovat na všech jejich rozhovorech. Následující dvě sedadla se klamně zdála být neobsazená – seděli na nich totiž dva malí, avšak z hlediska tak dlouhé cesty až nebezpečně živí chlapci. Před nimi seděli jejich mladí rodiče a na samém začátku této řady pak ti dobře oblečení, sprostě mluvící manželé, Jarda a – pokud se Max nepřeslechl – Jituš.

Přes uličku vlevo seděli vcelku sympatičtí rodiče té i nadále žvýkající slečny; ta seděla před nimi s asi čtyřicetiletým, možná mladším mužem, který – pokud mohl Max soudit – s ní nebyl v žádném příbuzenském či jiném vztahu. Na dalších sedadlech ve směru k řidiči manifestovaly své nezaměnitelné individuality ony dvě zhruba dvacetileté dívky, které Max otypoval jako studentky, a před nimi pak Jituščiny a Jardovy děti: asi patnáctiletý, čítankově zachmuřený hoch s řídkým knírkem a docela hezká dívka, které možná ještě ani patnáct nebylo. Zcela vpředu, hned za sedadly rezervovanými pro chvíle odpočinku obou řidičů, seděly konečně obě staré dámy, znepokojené – kromě tisíce jiných věcí – také Ignácovým malým batohem.

Pamele patřilo speciální otočné sedadlo proti přístrojové desce.

Max tedy neviděl přímo pouze na Hynkovu manželku se synem (syn byl hezký, asi jedenáctiletý světlovlasý kluk, který si ovšem občas pokazil image tím, že se škrábal v zadku) a na poněkud tajuplnou dvojici paní Košťálová-pan Petrescu, kteří seděli za ním. Petrescu byl menší podsaditý šedesátník s inteligentním kulatým obličejem; paní Košťálová byla vysoká štíhlá dáma s výraznýma očima. Když se Max v jednom okamžiku ohlédl, mile se na něho usmála; mohlo jí být tak pětačtyřicet.

Max už se nemohl dočkat, až bude moci začít psát. Byl – jak se vyjádřil v jednom časopiseckém interview – nervózní jako sáňky na podzim.