Max, Hyneka svědomí národa

Max se – stejně jako příčetná většina jeho spisovatelských kolegů – rozhodně nepovažoval za živé svědomí kohokoli či čehokoli, natož pak celého národa. Při čtení některých novinových článků, při několika besedách v Německu a zvláště pak na jednom pražském spisovatelském kongresu míval ovšem intenzivní pocit, že je mu podsouvána přímo povinnost pociťovat odpovědnost za kdeco.

Jenomže on tuto celonárodní, či dokonce celosvětovou odpovědnost – ruku na srdce – necítil.

Nebyl samozřejmě spisovatel zcela nezodpovědný: cítil například značnou odpovědnost vůči sobě jako autorovi, věděl, co je odpovědnost vůči nakladateli, a v neposlední řadě se cítil často až nepříjemně zodpovědný vůči svým čtenářům. Navíc mu připadalo, že jestliže ještě nyní musí občas skládat účty za slova a věty, které napsal před třemi, pěti nebo taky deseti lety, je to na jednoho člověka odpovědnosti ažaž.

Cítil koneckonců i jistou odpovědnost občanskou. Čas od času podepsal tu či onu petici, zúčastnil se toho či onoho mítinku, studoval volební programy jednotlivých stran, chodil volit, četl noviny a do jedněch – jak už bylo zmíněno – dokonce téměř rok přispíval – ale odmítal představu, že spisovatelé musí číst každé ráno noviny, aby se dozvěděli, o čem musí přes den psát své romány.

Toto mesiášské, poněkud národněobrozenecké pojetí spisovatele bylo sice omylem zcela zjevným, leč v Čechách ještě zcela nevykořeněným, a tak si mohl Max už nyní představovat, jak budou na jeho román reagovat někteří recenzenti:

Autorův nový román se odehrává v jakémsi podivném, nevysvětlitelném bezčasí, kdy o tom, že se nacházíme na konci dvacátého století – a nikoli třeba na konci století minulého – vypovídá snad jen permanentní přítomnost moderních čerpacích stanic, víceproudých dálnic a klimatizovaných autobusů. Člověk uprostřed překotně letících dějin, mezilidské vztahy zvichřené nedávným politickým zvratem, bouřlivá proměna celé společnosti – nic z toho jako by autora nezajímalo. Jeho protagonisté – včetně mladého poslance Českého parlamentu (!) – totiž zrovna mají dovolenou… Snad teprve až mladý autor dozraje k pochopení moudré věty Grahama Greena, že „dříve či později se každý člověk musí přidat na některou stranu – jestliže si chce zachovat své lidství“, dočkáme se od něho knihy, v níž nebudou jenom turisté…