To jsou, panečku, kejty!

Pamela v moři hlasitě zavýskla.

Krávo, říkala si v duchu Jolana. Sumarizovala právě výhrady, které měla vůči svému obéznímu tělu, což jí pochopitelně na náladě nijak nepřidalo. Vzepřela se na loktech a znovu se přesvědčila, že ten sexuální loudil poněkud pubertálně flirtující s Pamelou je skutečně Max. Od člověka, který si říká spisovatel, by bývala byla očekávala víc. Cítila jisté zklamání. Nedokázala přesně pojmenovat, v čem konkrétně ji Max zklamal, ale byla zklamaná. Snad očekávala, že Max bude jaksi moudřejší. Tak nějak vyrovnanější. Očekávala by, že spisovatelé budou více imunní vůči takovým věcem, jako je kulatý zadek nebo velká ňadra.

Její rodiče se chystali do vody.

„Půjdeš s námi?“ dotazovala se matka.

Očividně se už nemohla dočkat, až začne plnit jednu z hlavních položek projektu Letní rekreace, totiž Časté plavání v moři.

Jolana si zastínila oči a kritickým zrakem přelétla matčiny kosmetické nedostatky a otcovu bledou tloušťku.

„Půjdu za chvíli,“ pravila s předstíranou leností.

„Ale pojď,“ naléhal s úsměvem otec.

Dojemně zatahoval břicho.

Rezignovaně vstala. Matka se vydala uličkou mezi slunečníky jako první; otec chtěl jít naopak jako poslední, aby Jolaně zabránil v bezprostředním pohledu na svou tloušťku – a dával jí proto naoko žertovně přednost. Jolaně by ovšem také nebylo příjemné, kdyby se jí otec celou cestu díval na pihovatá záda a tučná stehna, a tak otce s úsměvem postrčila před sebe. Když byla v pubertě, jeho žertovné poznámky jako: To jsou, panečku, kejty! v ní dokázaly vyvolat otcovražedné nálady. Písek byl tak rozpálený, že otec i matka se už dali do poklusu. Smáli se, ale vypadali opravdu strašně. Jolana zaťala zuby a kráčela i nadále pomalu.

Než by se rozběhla – a vypadala jako oni – to radši bude mít popáleniny.

V moři ale její nálada prodělala určitý obrat.

Zpočátku ji sice ještě maličko dráždilo, že musí rodičům přizpůsobit své navyklé svižné tempo, ale potom si na pomalý rytmus jednotlivých záběrů zvykla. Dokonce v něm našla jisté zalíbení. Zjišťovala, že nespěchat může být příjemné. Pomalu, dlouze se nadechovala a stejně pomalu a dlouze vydechovala. Náhle se cítila klidná. Náhle jako by nezáleželo na tom, jak vypadá.

Nekonečné prostory vpředu, táhlé vzdouvání nizoučkých vln a temná hloubka pod jejíma nohama – to vše její klid ještě umocňovalo.

Plavala uprostřed mezi otcem a matkou.

Byla v rovnováze.

Svět měl řád.

Mlčeli, ale kdykoli na sebe pohlédli, vzájemně se na sebe usmáli.

„To jsou, panečku, kejty!“ zažertoval dokonce otec, když vylézali z vody.