Maxova pochybnost

Ignác Maxovi vyprávěl cosi o Barry Milessovi, ale Max ho vnímal jen na půl ucha – chtě nechtě totiž poslouchal velmi hlasitý a především velmi vulgární dialog manželské dvojice, která přišla teprve před malou chvílí: asi pětačtyřicetiletého, dobře oblečeného muže a jeho ženy, vcelku elegantní menší dámy s přelivem třešňové barvy. Jejich slovník jakož i inteligence vůbec byly v nápadném rozporu s jejich pečlivě upraveným a očividně promyšleným zevnějškem. Max přemýšlel, jestli s výjimkou vojenské prezenční služby poznal v životě někoho, kdo by na veřejnosti bez ostychu mluvil takhle sprostě. Představa, že by měl o takových lidech psát, v něm zatím vzbuzovala jen odpor.

Rozhlédl se po svých příštích spolucestujících.

Takže co tu máme dál?

Jednu hlučnou čtyřčlennou skupinku sotva osmnáctiletých výrostků. Tak to v žádném případě, říkal si. O hlučných výrostcích ať si píše někdo jiný.

Dámu s psíčkem. Trochu tuctovou. Navíc už to tu bylo.

Jedny mladé manžele, přibližně v Maxově věku, s asi dvanáctiletým synem a třemi pojízdnými, tmavě šedými kufry stejné značky, vzájemně se lišící jen velikostí; mužův kufr byl přirozeně největší. Jeho tvář byla Maxovi povědomá, ale nedokázal si ji nikam zařadit.

Uvidíme. Dál: Jiní, podstatně starší manželé. Už na pohled nezajímaví.

Nic ho nenapadalo. Zatím necítil k těm lidem vůbec nic – a k některým z nich dokonce jakousi nedůvěřivou nevraživost, jakkoli si uvědomoval, že to bezpochyby bude vzájemné. Náhle ho znovu přepadla pochybnost, zda myšlenka napsat román, který se celý odehrává během turistického zájezdu, je skutečně tak skvělá a nosná, jak to už déle než rok domýšlivě tvrdil v každém druhém časopiseckém či televizním rozhovoru: „…na takové zájezdy přece zdaleka nejezdí jen nějací ortodoxní turisté; každý ten takzvaný turista má samozřejmě také nějaký ryze lidský, takříkajíc zcela neturistický osud, který ho po léta utvářel. A takových naprosto normálních lidí, jen dočasně proměněných v turisty, je v jednom zájezdovém autobuse nebo hotelu pohromadě i často víc než třicet… Vznikají tam pochopitelně různé podivuhodné vztahy, které navíc v takovém těsném, jaksi zhuštěném prostoru akcelerují rychleji než jinde. A právě to mě jako prozaika zajímá,“ odpovídal Max jedné novinářce ještě před dvěma týdny, avšak když ten vysoký, videem, tónovanými skly a klimatizací vybavený zhuštěný prostor nyní zacouval k chodníku, Max už poněkud pochyboval, zda se oním joyceovským mikrokosmem – jak se vyjádřil v jiném interview – může stát i autobus firmy Volvo.

No, uvidíme.