Dva zátylky

Max mezitím pozoroval zátylky dvou starších manželů, kteří seděli o dvě sedadla před ním. Mužovy vlasy byly dost řídké a na temeni mu už zřetelně prosvítala počínající pleš. Její vlasy nebyly o nic lepší – kdysi dávno obarvené do kaštanova, nyní u kořínků už opět prošedivěle bezvýrazné; nevhodně zvolený krátký účes navíc zbytečně odhaloval její ochablý, tučný krk.

Nebyly to tedy nikterak reprezentativní zátylky, ale přesto – shledával s jistým údivem Max – se k sobě neustále skláněly. Oba manželé spolu totiž téměř nepřetržitě hovořili, vzájemně si naslouchali, a dokonce si přitakávali. Max dost dobře nechápal, kde ti lidé s tak očividně ošklivými zátylky berou důvody k tak očividné spokojenosti.

Později oba usnuli, opírajíce se o sebe hlavami. Max bezostyšně zíral, jak se jejich nekvalitní vlasy dotýkají a vzájemně proplétají, a jeho zvědavost dostoupila vrcholu.

Jak to dělají? říkal si, lituje přitom, že ani pro ně si v románu nevyhradil místo.