Suvenýry

Max navštívil Paříž v době, kdy už byl pevně rozhodnut, že se děj jeho příštího románu bude celý odehrávat na zájezdě.

Jeho poněkud účelově zjitřené smysly proto od prvního dne poslušně nasávaly atmosféru: Hezkou dívku s cigaretou v ruce, rychle sbíhajícící páchnoucí schody do metra. Zelené uklízeče se zelenými košťaty. Francouze nejrůznějšího věku, zpívající v neděli dopoledne v kostele. Žebráka, kterého ze spánku neprobudilo ani cinknutí mince. Všudypřítomný proud vody podél chodníků, odplavující smetí kamsi do břicha Paříže. Araby v pletených čepicích, postávající nečinně na chodníku. Pouličního umělce, vyrývajícího jméno starší německé turistky na zrnko rýže. Mladého černocha, který si v parku rozpustile přičichl ke kolemjdoucí bílé dívce a kterého jeho starší společník udeřil do hlavy složenými novinami.

A tak dále.

Maxovu touhu po autentickém příběhu naplnil však až průvodce cestovní kanceláře, která zájezd pořádala – nenápadně ho upozornil na dvojici asi čtyřicetiletých manželů z Plzně. Tvrdil, že je zná velmi dobře, neboť od revoluce prý byli jeho stálými klienty. Byl s nimi ve Vídni, v Pasově a dvakrát v létě v Řecku. V Řecku byli údajně ještě s dětmi.

Průvodce nápadně zvážněl.

Sotva se Max začal bát, co uslyší, už to tu bylo: Obě děti jim uhořely. Představte si. Ve stohu. Před třemi lety o prázdninách. Vyjeli si znovu až letos. Tři roky vůbec nikde nebyli. Člověk se jim samozřejmě nediví. Strašlivě je to sebralo. Kdyby je prý Max viděl před třemi lety na Rhodu, nepoznal by je. Zvláště ona prý byla vyslovená krasavice. Pak šla ale pochopitelně strašlivě dolů. Ať se Max podívá třeba jenom na ty její vlasy.

Od toho dne se na ně Max často tajně díval. Nemohl si pomoci. Byl jimi fascinován.

Čtvrtého dne drobně pršelo a oba manželé přišli na místo srazu v nových barevných čepicích, jež zároveň sloužily jako malé deštníky – černoši je tu prodávali na každém druhém rohu.

Pobaveně se usmívali.

Vypadali v těch čepicích opravdu legračně a u ostatních účastníků vzbudili zasloužený ohlas.

Průvodce na Maxe významně pohlédl.

Max si předsevzal, že se už nikdy nebude smát lidem, kteří si kupují suvenýry.