Přesný zásah jedlové šiškyaneb nezávislý kritik

Stála nad Maxovou postelí jako krásná mladá sudička.

Její bílá noční košilka byla tenká jako dech.

„Ignác mi říkal, že prý bez pohádky neusneš,“ pravila. „Říkal, že včera jsi prý vůbec nespal.“

Max si znovu uvědomil, jak vysokou hodnotu představuje v jeho životě přátelství.

„To je bohužel pravda,“ řekl.

„Opravdu?“

„Opravdu.“

Pamela hluboce vzdychla, aby tak Maxovi naznačila, že muset uprostřed noci uspávat někoho, kdo bez pohádky neusne, není rozhodně žádný med, ale potom s úsměvem obětavé milosrdné sestry, statečně ošetřující umírajícím pacientům i ty nejzhnisanější rány, usedla na okraj jeho postele a otevřela pestře pomalovaný pohádkový sborníček. Max se posunul stranou a hlavu si položil na hranu pelesti; pokrčil kolena a Pamela se o ně opřela zády. Koženkové čalounění nebylo nijak měkké, takže Maxova pozice nebyla zrovna pohodlná, ale nechtěl se jí za žádnou cenu vzdát – nejenže totiž na stehně a na lýtku cítil každý obratel Pameliny rozkošné páteře, ale malíkovou hranou pravé ruky, kterou mu předtím Pamela maličko přisedla, se dokonce přímo dotýkal jejího nádherného kulatého zadku.

Pamela začala číst.

Pohádka se tentokrát odehrávala v daleké severské zemi, daleko od zlých lidí, a především v zimě, která – zdálo se – nechtěla odejít. Hlavními protagonisty byli bílý králíček jménem Kňufík a malý medvídek Mufík, kteří během celého příběhu nedělali nic jiného, než že se chvějivě třásli zimou a krutým hladem a marně hledali něco dobrého k snědku, přičemž se neustále hluboce bořili do krusty ostrého, zledovatělého sněhu, který jim strašně bolestivě zraňoval malé tlapičky. Příčinou jejich skoro nekonečného zimního trápení bylo, jak se ukázalo nakonec, nezodpovědné sluníčko, které si zapomnělo nařídit budíka na jaro. Naštěstí tu byla Mufíkova a Kňufíkova nejlepší kamarádka, veverka Zrzečka, která vylezla na vysoký smrk a probudila vyspávající sluníčko přesným zásahem velké jedlové šišky.

Pamela dočetla a spokojeně si odhodila několik zlatých pramenů z čela. Max mlčky pozoroval její ňadra, majestátně prosvítající látkou noční košile.

„Tak jak se vám to, Mistře, líbilo?“ chtěla vědět.

Max chvíli hledal vhodná slova.

Posléze řekl, že to nebylo špatné.

„Jsou tam nějaké nedostatky?“ řekla Pamela jakoby podezíravě. „Klidně mi to řekni.“

Max si znovu uvědomil, jak obtížné je být nezávislým kritikem, má-li kritik dvacet pět centimetrů od svého obličeje prsa o obvodu devadesát pět centimetrů. Rozhodl se, že se vzhledem k dané situaci omezí na velmi mírnou kritiku několika drobných, věcných chyb. Tak například, namítl opatrně, se králík do ledové krusty zcela určitě příliš hluboko nezaboří, to za prvé.

„Proč ne?“ hájila se dotčeně Pamela.

„Je moc lehký,“ usmál se na ni Max.

Hranou ruky jí pohladil zadeček.

„Za druhé: když se někdo chvěje hlady, nehledá zřejmě něco dobrého k snědku.“

„Ale tohle je mlsný králík!“ zvolala Pamela.

Bylo to poprvé, co se její úsměv Maxovi nelíbil.

„Myslím,“ řekl smířlivě, „že každý králík, který se chvěje hlady – mlsné králíky nevyjímaje – by byl bezesporu vděčný za cokoliv, co může pozřít.“

„Já si to nemyslím,“ řekla Pamela trochu trucovitě. „A vůbec – tohle je přece pohádka.“

„Za třetí,“ ignoroval její poznámku Max, „když už je veverka jednou na smrku, měla by možná házet po sluníčku smrkovou, a ne jedlovou šiškou. Bylo by to logičtější.“

„Ale tohle je přece pohádka!“ opakovala vášnivě Pamela.

Max chvíli s úsměvem pozoroval její zápal.

„Vždyť ty vůbec pohádkám nerozumíš, ty ťuňto,“ oznámila mu Pamela vesele. „V pohádkách se přece může stát cokoli…“

Dokonce se od Maxe trochu odtáhla.

Max si navzdory svému rostoucímu podráždění předsevzal, že se pokusí situaci znovu proteplit.

„Jako celek,“ řekl zvolna a pohlédl Pamele přímo do očí, „se mi tvoje pohádka líbila.“

Účinek jeho slov byl okamžitý.

„Pokud jsem si dovolil něco maličko kritizovat,“ pokračoval s nově získanou převahou, „pak jenom pár drobných věcných detailů. Copak by ti nepřipadalo trochu podezřelé, kdybych – tím spíš za dané situace – na tvou pohádku pěl jenom samé nadšené ódy?“

„Ale vždyť já jsem ráda, že mě kritizuješ!“ zvolala Pamela. „Potřebuju znát o svém psaní pravdu.“

Na to Max nedokázal nic říct.

„Jsem ti vážně moc vděčná,“ řekla Pamela a jako Mistrova oddaná žačka mu položila tvář na nahou hruď.

Max zatajil dech: jednak samým překvapením a jednak proto, že si nebyl jist, zda z jeho dechu není cítit ryba, kterou měl před pár hodinami k večeři. Srdce mu divoce bušilo. Ještě před chvílí jen sbíral drobty spadlé z mísy (nyní se za ty pubertální manévry své pravačky skoro styděl) – a náhle má sám pro sebe celý hlavní chod! Sklonil trochu hlavu, přivoněl si k Pameliným vlasům a k její kůži a ukousl si kus té lákavě vypadající šťavnaté šíje. Chutnala báječně. Pečlivě ohryzal klíční kost a vydal se vzhůru, k tomu úžasně křehkému masíčku pod ušima a pod bradou.

Pamelin dech se zrychlil.

Přitáhl si všechny ty horké obliny k sobě.

Prudce ho odstrčila.

„Co to děláš?“ řekla hněvivě, se stejnou intonací jako dopoledne v moři.

Max ji pozoroval.

Náhle byl naprosto klidný.

A dost, říkal si. A dost.

„Co to dělám?“ opakoval po ní ironicky. „Co to proboha dělám?“

Chystal se přece s ní pomilovat, vysvětlil jí klidně, nevšímaje si jejích očí à la poraněná laň. Domníval se prý totiž, že ona má podobné plány. Usuzoval tak podle toho, že ho sama oslovila, že si vedle něj sedla v jídelně a že za ním přišla dopoledne na pláž, odpoledne k hotelovému bazénu a především teď v noci na pokoj. Patrně tedy tyto indicie poněkud přecenil. Omlouvá se. Ona mu to však měla naznačit dřív a jaksi jednoznačněji. Neměla s ním koketovat – což je bohužel asi to správné slovo – a vědomě v něm vzbuzovat liché naděje. Jestliže si s ním opravdu nechtěla nic takzvaně začít, pak on, Max, opravdu nechápe, proč mu v půl dvanácté v noci pokládá hlavu na prsa? Mohla by mu to nějak vysvětlit? Jestliže s ním nechce spát, proč za ním doprdele chodí v noci polonahá na pokoj?

„Ale já jsem ti přišla přečíst pohádku!“ zavzlykala Pamela ukřiv­dě­ně a s pláčem pokoj opustila.

„Přísahám, že už si tý káči ani nevšimnu!“ zvolal Max zuřivě.