Olina, Láďa a kamera

Petřík s Pavlíkem se vesele honili po pokoji.

Olina je žádala, ať si vylezou na postel a dají jí na chvíli pokoj, protože by ráda v klidu připravila věci, které budou brát na pláž. Neuplynula však ani minuta a oba byli znovu dole a všemožně se jí pletli pod rukama.

„Prosím tě, Láďo, vezmi je ven,“ poprosila Olga manžela. „Sbalím tašku a přijdu za vámi.“

„Dobře,“ řekl Láďa. „Co myslíš: Mám vzít kameru?“

„Ještě ne – ne? Až budou děcka víc opálený, ne?“

„Ale dyk už jsou dost.“

Vystrčil obě děti na chodbu a zavřel za nimi dveře.

„Vezmu ji,“ řekl.

„Ale ne,“ protestovala Olina. „Budem ji muset hlídat a nebudem moct jít pořádně do vody.“

„Budem – můžeme se vystřídat.“

„Ale proč nemůžem chodit do vody společně?“

„Ale dyk můžem. Můžu říct Jardovi, aby nám ji pohlídal.“

„To nechci,“ řekla okamžitě. „Už takhle jsme s nima až moc.“

„A co můžu dělat?“ řekl Láďa.

„Je mi jedno, že mluví sprostě, ale vadí mi, že mluví sprostě před dětma.“

„Můžu za to, že se na nás tak navěsili?“

Pokrčila rameny a vyšla na balkon. Sebrala ze šňůry všechny čtyři osušky, pořádně je vyklepala, vrátila se do pokoje a pečlivě je složila do tašky.

„Že se s tím tak skládáš, když to budeš za chvíli zase vytahovat,“ řekl Láďa. „Já se ti divim.“

Všimla si, že se dívá na kameru.

Z chodby se ozýval divoký jekot a dupot. Láďa otevřel dveře.

„Péťo!“ křikl přísně.

Chodba ztichla.

„Asi žádný tobogán nebude,“ dodal.

„Bude…“ žadonily zkroušeně obě děti.

Zasmál se a dveře znovu zavřel. Poslouchali. Dupot se vzápětí ozval znovu.

„Říkala jsem ti, ať je vezmeš ven!“

„Už jdu. Tak nemám tu kameru vzít?“

Zasmála se.

„Ale tak ji vem,“ řekla shovívavě. „Můžeme se u ní teda střídat.“

Zavěsil si kameru šťastně na krk, políbil svou ženu a vyšel z pokoje.

Vzala dvě plastikové láhve, vypláchla je, natočila do nich vodu a do každé nasypala jeden velký práškový džus. Postavila je na dno tašky a z poličky pod zrcadlem vzala opalovací mléko; když odšroubovala uzávěr, zjistila, že mastné hrdlo je obalené zrníčky písku, a tak musela lahvičku v koupelně opatrně opláchnout. Chvíli přemýšlela, jestli má Láďovi říct, že jí Jarda neustále sahá na zadek a na prsa. Naskládala do tašky dvě plátěné čepice, dva páry nafukovacích rukávků, čtyři oříškové tatranky, které si přivezla z Prahy, čtyři jablka, karty, uzavíratelnou plechovku na mušle a dvě elektronické hry Game-Boy. Z nočního stolku vzala Láďovu knihu Velké námořní bitvy druhé světové války a zaváhala, zda si má také vzít knížku – ale potom do tašky položila Cosmopolitan, který stále ještě nedočetla. Nakonec se ujistila, že v postranní kapse tašky zůstalo všechno, co tam být mělo – vložky, hřeben, zrcátko, tyčinka na rty i čtvery sluneční brýle, a do krabice na balkon naopak odnesla vše, co do tašky včera naházely děti – několik bílých kamenů, dvě polámaná brčka od limonády a páchnoucí torzo kraba. Zkontrolovala kohoutky v koupelně, zavěsila si tašku přes rameno, přelétla pokoj očima, vyšla na chodbu a zamkla.