A co jsou tedy příběhy?

„A co jsou tedy příběhy?“ tázal se řečnicky pan Petrescu. „V čem spočívá tajemství jejich přitažlivosti?“

Maxovi se nyní zdálo, že pan Petrescu je v obličeji trochu podobný brněnskému prozaikovi Jiřímu Kratochvilovi.

„V tom, že jsou základní orientací v čase i prostoru našich životů. Pomáhají nám uspořádat život podle příběhových mustrů do jakéhosi příběhového řádu a čelit tak pažravé úzkosti z chaosu naší existence,“ vysvětlil mu pan Petrescu. „Slast, kterou zakoušíme z dobře vymyšleného a dobře napsaného příběhu, je slastí pramenící mimo jiné z vědomí, že lze život uspořádat do řádu příběhů, do přehledně strukturovaných celků.“

„Na tom možná něco je,“ uznal Max.

„Lidský život a lidský svět se ovšem neskládá z příběhů, ale jen ze situací spojených pouhou časovou posloupností,“ namítla paní Košťálová. „Strukturovat sled situací do příběhu je jen věcí autorské invence, která ovšem nemá žádný předobraz ve skutečnosti.“

„Samozřejmě,“ souhlasil s ní pan Petrescu. „Snaha využít příběh jako univerzální klíč, podle něhož se dá všechno rychle a snadno zfabulovat, je proto zároveň obrovskou pastí. Příběh je nejen tím, čím literatura žije, ale zároveň i tím, co ji hubí. Celé dějiny literatury jsou interpretovatelné právě na kolísavém vztahu k příběhu. Vezměte si Dickense – a vezměte si nový román… Ostatně i takový Karel Čapek je nejsilnější právě tam, kde pochybuje o příběhu.“

„V pochybování o příběhu jsem myslím taky docela dobrý,“ řekl Max. „A vůbec v pochybování. Občas dokonce pochybuji, že se v pochybování najde někdo lepší.“