Sice ne žádní intelektuálové,ale zato docela milí lidé

Hynek se znamenitě vyspal a slunečné ráno za okny jeho dobrou náladu ještě umocnilo. Při holení si prozpěvoval, během oblékání žertoval s Jakubem a později u snídaně dokonce i se Zuzanou, takže na pláž odcházeli v atmosféře dlouho nepoznané rodinné pohody.

Max, Oskar a Ignác na pláži už byli. Slunečník vedle nich byl zatím neobsazený a Hynek by se byl pod něj rád nastěhoval; Zuzana – nezvykle vstřícná – řekla, že pokud si to Hynek přeje, ráda se prý k oné pánské trojici připojí, přestože osobně by dala přednost společnosti Oliny, Ládi a jejich dvou dětí.

„Nejsou to sice žádní intelektuálové, ale zato jsou to docela milí lidé,“ pravila doslova.

„Skutečně? Tak to je skvělé. Já miluju milé lidi!“ řekl vesele Hynek a odhodlaně zamířil k dotyčné rodině. Co možná mile je pozdravil a s trochu přehnaným spěchem se vysvlékl do plavek; do vody se mu zrovna dvakrát nechtělo, ale byl to jediný způsob, jak uniknout obvyklým rozpakům počátku konverzace. Zuzana řekla, že půjde plavat až časem – Hynek měl pocit, že v jejím hlase zaslechl stopu výčitky, ale nyní už své rozhodnutí nemohl dost dobře změnit.

Jakub pravil, že si nejdřív odskočí.

„Počkám na tebe,“ navrhoval Hynek.

„Půjdu pak s mámou,“ odmítl ho syn.

Plaval asi patnáct minut. Když se vrátil, konverzace pod oběma spřátelenými slunečníky se právě stočila k povinné školní docházce. Zuzana vyprávěla Láďovi a Olině o obtížích, které měl Jakub v první třídě s krasopisem: jak každý úkol doslova protrpěli, jak malý Jakub při psaní tiskl jazyk mezi zuby a jak při tom kroutil celým tělem. Zuzanino líčení, které znal Hynek samozřejmě zpaměti, se poněkud vleklo, ale nedal svou znuděnost nijak znát.

„Kdykoli psal velké psací H, pokaždé si vykloubil rameno,“ řekl s úsměvem.

Olga i Láďa se zasmáli.

„Soudružka učitelka mu pak na přímou žádost lékaře z pohotovosti povolila, že může psát místo velkého H velké R. Od té doby psal třeba Náš soudruh prezident Gustav Rusák.“

Zejména Láďův smích Hynkovi připadal přehnaně hlasitý.

„Samozřejmě kecá,“ usmívala se Zuzana spokojeně.

„Inspektor zuřil, ale rameno už bylo v pohodě,“ vyprávěl Hynek.

„Náš Péťa si zase vždycky málem zamotá prsty, když si zavazuje tkaničky,“ smála se Olina.

„Anebo si na nich nadělá uzly,“ připomněl jí Láďa.

„A kolik!“ řekla Olina. „Vždycky ve školce strávím hrozně dlouhou dobu, než se mi podaří je všecky rozvázat. Většina dětí s maminkama je už dávno pryč – a já pořád rozvazuju tkaničky.“

Dokonce na Hynka zpříma pohlédla – zdálo se, že Hynkovo vtipkování skutečně odplavilo její počáteční nejistotu; Hynek ovšem nevěděl, zda tomu má být rád.

„Tak jsme mu koupili bačkůrky se sucháčema –“ zasmál se Láďa.

„Jo, tak jsme mu koupili bačkůrky se sucháčema,“ vystřídala ho ihned Olga, „ale učitelky nám řekly, že když bude mít bačkůrky se sucháčema, a ne s tkaničkama, tak se zavazovat tkaničky rozhodně nenaučí.“

Hynek si všiml, že její oči doslova září.

„Tak jsme mu zase dali ty s tkaničkama,“ řekla Olga. Obrátila se k Zuzaně: „Stejně se mu do těch sucháčů dostal filc z punčocháčů a z tepláků, takže už vůbec nelepily…“

Hynek si připadal trochu podvedeně: Kde jsou ti inzerovaní milí lidé?

„Filc ze sucháčů se mu dostal do punčocháčů?“ plácl nazdařbůh.

Olina zaraženě zmlkla a pohlédla na svého manžela. Hynek se dodatečně pokusil vydávat svou poznámku za vtip, ale bylo, zdálo se, už pozdě. Zuzana na něj krátce, ostře pohlédla.

„Nepůjdeme taky do vody?“ navrhl Olině Láďa.

„Půjdeme s Jakubem s vámi,“ řekla Zuzana.

Už se na Hynka nepodívala.

„Pohlídám vám věci,“ volal za nimi snaživě Hynek, ale nikdo mu neodpověděl.