Urážlivá diskriminace

Hned po paní Košťálové se dostavili Oskar s Ignácem.

„S penisem v ruce vyjíždíme pokořit Evropu,“ hulákal Ignác.

Trochu se nad mušlí kymácel.

„Jasně,“ řekl Max.

Ještě v něm doznívala radost z toho, že konečně vyřešil problém Petrescu-Košťálová.

„Aktivujou se ve mně geny tatarských nájezdníků,“ informoval Oskara Ignác. „Budu drancovat, zapalovat a znásilňovat!“

Přišli dva Němci. Možná Rakušané.

„Drancuj si sám,“ řekl Max. „Já budu výlučně znásilňovat.“

„Jasně,“ řekl Ignác spokojeně. „Znásilni výlučně starce, ženy, děti a Butruse Butruse Gálího.“

„Ignáci,“ řekl Oskar.

„Mám prima náladu!“ zařval Ignác.

Rakušané stojící nad mušlemi se podrážděně otáčeli.

„Nekřič ale,“ řekl Max.

„Jasně,“ řekl Ignác. Nepatrně zavrávoral a přešel k umývadlům. Zrcadla nad nimi odrážela ostré světlo zářivek.

„Tvářisté si mejou ruce,“ zasmál se Ignác. „Cha cha.“

Vyšli ven. Fronta před dámskou toaletou dosahovala nyní zhruba patnáctimetrové délky a vinula se podél zdi téměř až k čerpacím stojanům – Irma s Denisou, které stály v řadě téměř jako poslední, se otráveně opíraly o jeden z nich. Ignác předstoupil před čelo fronty, jež tvořily dvě starší, nepřístupně se tvářící Polky, Jituš s Olgou a s Klárkou a trojice mladých opálených Moravanek s malou světlovlasou holčičkou, která se rozespale choulila k matčině růžové bundě.

„Ženy!“ zvolal hlasitě Ignác.

„Ignáci!“ řekl Oskar.

„Ženy!“ opakoval Ignác. „Vyslechněte mne!“

Ženy ve frontě skutečně postupně ztichly a s pobaveným zájmem hleděly na osobitého řečníka.

„Zeptám-li se vás nyní na název onoho podivného hadovitého útvaru, v němž právě s trpělivostí věru orientální čekáte, bezpochyby uslyším odpovědi jako fronta nebo řada,“ volal Ignác.

Ženy se shovívavě usmívaly.

„A vona to není fronta?“ řekla s pohrdavým úsměvem Jituš. Pohlédla na své družky a zaklepala si na čelo.

„Jenomže ona to ve skutečnosti není fronta!“ zahřměl Ignác. „On je to především důvod k založení ženské politické strany!“

Dramaticky se odmlčel.

Max se opožděně rozhodl, že se co nejrychleji vzdálí, ale Ignác jeho úmysl vystihl, a aniž na něho pohlédl, přitáhl si ho za paži zpět. Max musel konstatovat, že navzdory své hubenosti má Ignác značnou sílu.

„Ženy!“ zvolal znovu pateticky. „Odpovězte mi upřímně: Vidíte nějakou podobnou frontu či řadu před záchody mužů?“

Ženy se mlčky usmívaly.

„Nevidíte!“

Max se pokoušel vyprostit, ale Ignácova ruka ho svírala pevně.

„A není tedy tato křiklavá diskriminace dalším pádným důvodem, abyste se konečně vzbouřily vládě mužů? Těch neomalených falických prasat, která vás u benzinových pump po staletí vystavují takovému ponížení? – Protože veřejné přiznání něčeho tak hluboce intimního, jako je močový měchýř plný přebytečných a škodlivých látek, je ponížením!“

Ignác se poprvé dočkal potlesku. Polky se rozpačitě usmívaly. Jedna z žen ve frontě vyslovila Maxovo jméno. Ignác je bohužel zaslechl.

„Ano,“ zabouřil, „a naši spisovatelé jsou k této urážlivé diskriminaci slepí a hluší!“

Představil Maxe celým jménem a smýkl jím před sebe.

„Řekni to těm ženám do očí!“ zařval. „Řekni jim do očí, že je nevidíš!“

Max se pokoušel o ironický úsměv, ale cítil, jak se mu krev hrne do tváří.

Ignácova ruka s ním znovu smýkla a postrčila ho přímo mezi ženy. Ženám napospas. Zbláznil se, napadlo Maxe. S omluvnými úsměvy se pokusil frontu opustit.

„Zůstaň tam!“ poručil mu Ignác. „Nasaj do sebe tu jejich nezaviněnou hanbu. Ten nepřiznaný stud. Umaž se tím jejich ponížením!“

Max – jako uhranutý – stál ve frontě dál. Jediný muž mezi několika desítkami žen. Panebože, proč to dělám? říkal si nevěřícně, ale nedokázal se pohnout.

„Vystav svůj klín nenasytným očím kolemjdoucích řidičů tureckých kamionů!“ burácel Ignác.

„Víte, o čem byste měl psát?“ řekla Maxovi jedna z opálených Moravanek. „O žárlivých chlapech!“

Od kamarádek se jí dostalo nadšeného souhlasu.

„Skrývej svou vložku před očima synka, jenž netuší dosud nic o krvavé podstatě života! Dotkni se té hanby – pak o ní vydej pravdivé svědectví!“ běsnil Ignác.

„To je dobrý nápad,“ slyšel se říkat Max, vystavený pohledům zdaleka nikoli jen řidičů tureckých kamionů.

„Postupuj!“ řval s potěchou Ignác. „Schnell! Já ti dám Dobříš!“