Hádanky

„Ty ještě někam jdeš?“ řekla Jolanina matka, když krátce před devátou nakoukla do Jolanina pokoje a viděla, že se Jolana obléká. „Takhle pozdě?“

„Myslíš v tak pozdním věku?“ zažertovala Jolana, ale zůstávala ve střehu. „Jdu s jedním kamarádem ven,“ dodala opatrně.

Matčin obličej prozářil takový vnitřní jas, až se Jolana musela usmát.

„Ano? A s kýmpak?“ dotazovala se bezmála rozpustile matka.

Jolana přemýšlela. Původně nechtěla lhát, ale když nyní viděla, jak matka významně pokukuje na ty žluté růže od Maxe, nedokázala to. Rozhodla se, že se přímé odpovědi vyhne. Pokrčila rameny.

„Nevím,“ usmála se tajuplně.

Ujistila pak ironicky matku, že až v noci přijde, určitě si nezapomene vyčistit zuby, a přátelsky ji vystrnadila z pokoje. Oblékla si své oblíbené volné černé tričko a široké bílé kraťasy. Z vedlejšího pokoje se ozýval matčin vzrušený šepot. S veselým úšklebkem se postavila před zrcadlo, přejela si pusu rtěnkou a učesala se.

„To chceš jít takhle?“ divila se matka, když se Jolana zastavila ve dveřích, aby si ji rodiče mohli prohlédnout. Seděli proti sobě na židličkách a na stolku pod zrcadlem měli dva kalíšky vodky. Rodinná porada, uvědomila si Jolana. Klíčový okamžik v životě jejich dcery. Večeře se spisovatelem. Atakdále. Čišela z nich taková vážnost a taková přejícnost, až ji to dojímalo.

„No a co – stejně to ze mě ihned serve,“ řekla. „Mluvíš, jako bys neznala muže… Mám si snad nechat rozervat tu krásnou růžovou lurexovou halenku, kterou jsem od tebe dostala k Vánocům?“

„Není růžová!“ protestovala matka. „Je černá – a černou máš přece ráda.“

„Ale je lurexová,“ řekla Jolana s hraným odporem.

Sklonila se k matce a políbila ji; z jejích rtů ucítila vodku. Přešla k otci a políbila i jeho; poplácal ji po stehně.

„Spěcháš už?“ řekla náhle matka.

„Trochu. Proč?“

Matka se podívala na otce.

„Nevnucuju ti to, ale… nechceš mu vyprávět ten námět?“

„Věděla jsem, že tě to napadne,“ zasmála se Jolana. Pohlédla na otce, který s pochopením zavrtěl hlavou.

„Jsem přesvědčená, že by ho to zajímalo. Je to úžasná látka,“ trvala na svém matka.

„Obávám se, že má vlastní látky.“

„Aspoň to zkus,“ naléhala matka.

Rezignovaně kývla.

„Nelámej nic přes koleno,“ řekl otec. „Dobře se bav.“

Odcházela s provinilým pocitem dcery, která lže svým dobrým rodičům.

Max seděl u baru. To hezké světlé sako na něm viděla poprvé. Oleg v hale ještě nebyl, a tak si k Maxovi na chvíli přisedla.

„Máš rád hádanky?“ zeptala se bez přípravy.

„Ne.“

„Musíš svůj odpor překonat – mám pro tebe hned dvě. Za prvé: Že neuhádneš, koho jsem pozvala do města na drink?“

Max zapřemýšlel.

„Olega,“ řekl vzápětí.

„Správně. Co si o tom myslíš?“ řekla Jolana. „Ne, počkej, nic neříkej. Nic na tom přece není? Je to přece ode mě moc hezký, že jsem ho pozvala, že jo? Že je to ode mě moc a moc hezký?“

„Je,“ řekl Max. „Vážně.“

„No samozřejmě. Jenom mi ale vysvětli, proč jsem teda ten svůj ušlechtilej počin nedokázala přiznat rodičům.“

„Bojíš se jejich předsudků vůči ukrajinským inženýrům, kteří v České republice pracují jako kopáči.“

„Patrně,“ řekla Jolana. „Myslí si mimochodem, že jdu s tebou.“

Max mlčel.

„Plavali jsme přece až k bójkám, což –“ uchechtla se Jolana, „je pro mou matku něco jako zasnoubení. A potom samozřejmě ty krásné žluté růže…“

Max se poškrábal na hlavě.

„A nyní hádanka číslo dvě,“ řekla Jolana. „Jestlipak víš, o čem bude tvůj nový román?“

„O lidech na zájezdě,“ řekl Max.

„To se pleteš,“ pravila Jolana. „Bude to o přátelství a o zradě. Hlavní postavy jsou dvě: Nestor, bývalý komunista, dnes ředitel velké firmy, a jeho přítel, nekomunista, který Nestorovi po revoluci pomáhá funkci ředitele získat. Nejsme přece jako oni, říká ten Nesto­rův přítel všem oponentům z řad Občanského fóra, dneska přece rozhodují schopnosti. Nestor schopný je. Stane se ředitelem. Brzy je doslova posedlý mocí. Čte Souostroví Gulag jen proto, aby se poučil o rafinovaných praktikách vládců. Celý management vybuduje ze svých souvěrců, bývalých komunistů a milicionářů, a svého přítele propustí. Výpověď mu dokonce dá jako dárek k pětapadesátým narozeninám.“

„Ten přítel je tvůj otec,“ řekl Max.

„Správně. Matka ti dodá detaily,“ řekla Jolana.

Chtěla ještě cosi dodat, ale potom uviděla Olega. V nemoderním černém obleku se zeleným proužkem. U krku měl širokou pestrou hedvábnou kravatu.

Její uvítací úsměv ji stál jisté úsilí. Představila si, jak vcházejí do taverny del vino. Uvědomila si, že jeden z nich se bude muset jít převléct.

Ona – nelze jinak.

„Padaždí zděs minútočku, Oleg,“ zašvitořila. „Ja dúmaju, što mně núžna aspoň kakája nibúď júbka.“

Věnovala Maxovi krátký šaškovský pohled, pochválila Olegovi krasívyj kasťjúm a odkráčela nazpět do pokoje.

To zvládneš, holka, opakovala si na schodišti. Zhluboka dýchala. To zvládneš.

Nic jinýho ti taky nezbejvá.