Ekonomika pro každého
Krátce po jedenácté se Max vrátil na pokoj.
Vysprchoval se a zkoušel si ještě chvíli v posteli číst, ale neustále ho rušily hlasy ze sousedního pokoje, kde se Jarda a Jituš z jakéhosi důvodu vulgárně a především hlasitě hádali o problémech české ekonomiky. Nemohl se na čtení soustředit, a tak knihu odložil, zhasl a snažil se neposlouchat své opilé sousedy.
Po chvíli se mu zdálo, že kdosi krátce zaklepal. Nebyl si jistý, a tak se jen trochu nadzdvihl na polštáři, zatajil dech a s bušícím srdcem naslouchal.
Zaklepání se ozvalo znovu.
Max vyskočil a rozsvítil lampičku nad postelí.
„Moment,“ zvolal hlasitě, zatímco si oblékal čisté slipy. Snažil se, aby jeho hlas zněl popuzeně.
Vběhl do koupelny, bleskurychle si vykloktal ústní vodou a současně si umyl mýdlem žalud. Jediným pohledem se zkontroloval v zrcadle a šel otevřít.
V ostrém světle chodby stál Hynek a pokoušel se o rozpustilý světácký úsměv.
„Sorry, Mistře,“ řekl, „nemám nějak kde spát.“
„Jak to?“ nechápal Max.
Ještě se nevzpamatoval ze zklamání, že před ním nestojí Pamela.
Hynek rozhodil rukama. Tohle gesto už nevypadalo příliš suverénně.
Maxovi to konečně došlo.
„No jo. Tak pojď dál.“
Náhlá a neovlivnitelná – nechtěl-li se zachovat jako hulvát – ztráta soukromí, stejně jako představa, že bude muset s Hynkem sdílet nijak velké manželské dvojlůžko, Maxe rozladila.
Hynek to vycítil.
„Je mi to fakt trapný,“ řekl. „Omlouvám se.“
„Sedni si někam,“ řekl Max.
Nezbývalo, než se uchýlit do role hostitele. Ta malá lampička příliš světla nevydávala a pokoj se utápěl ve tmě; Max rozsvítil ještě stolní lampu.
Hynek se sesul do křesla.
„Promiň. Opravdu bych neočekával, že mě moje žena nepustí do pokoje.“
Cosi v Hynkově hlase vzbudilo Maxův soucit.
„To je v pohodě.“
„Zamkla se. I s Jakubem. Porušila všechny naše úmluvy. Přitom ví, jak nesnáším jakékoli scény.“
Max pokýval hlavou.
„Mám tam všecko: pas, peníze, oblečení, kartáček na zuby – prostě všecko. Vydírá mě. Chtěla mě donutit, abych rozmlátil dveře.“
Hynek na chvíli zavřel oči.
„Málem se jí to povedlo,“ dodal.
Hlasy ze sousedního pokoje náhle znovu zesílily.
„A já ti řikám: nenafukovat se, držet se pěkně při zdi – a nemít dluhy,“ halasil právě Jarda.
„A já ti zase řikám, že zadlužit se může bejt výhodný!“ oponovala mu Jituš.
„Kurva, Jituš, neser mi: co je na dluhách výhodnýho?“
„Dobrý, Jardo, nebudu se s tebou hádat.“
„Ale tak mně vysvětli, co je na dluhách výhodnýho? No co?“
„No asi že má stát prachy!“
„Prachy a dluhy. Na dluhy si nějak zapomněla…“
„Ale může přece, Jardo, ty prachy někam investovat! Co je ti platný, že nemáš dluhy, když nemáš prachy a nemůžeš je nikam investovat?“
„To mi teda je platný, ponivač nemusim žádný dluhy splácet! Víš, jaká je to pro tu ekonomiku úleva? Dyk by kurva ta naše ekonomika akorát vykrvácela!“
„Ale prdlačky. Když do tý ekonomiky neinvestuješ, tak jde celá ekonomika taky do prdele!“
„Ale hovno de do prdele!“
„S tebou se taky, Jardo, o něco hádat! To má asi tak cenu!“
„Ale má to cenu, ne že ne… Tak mi teda řekni, co de podle tebe do prdele, když nemáš dluhy?“
„No všecko de do prdele, dyk to vidíš: průmysl, školství, zdravotnictví, kultura…“
„Já teda osobně nevidim, že by šlo všecko do prdele, ale já ti řeknu jedno: Ta ekonomika si může dovolit akorát to, na co má, a víc ani hovno. Von to ten Klaus – jako že ho rád nemam – ví dobře.“
„Ale právě že kurva nic neví dobře!“
„Mohu ti položit jednu otázku?“ řekl Hynkovi tiše Max.
„Ano,“ souhlasil Hynek.
„I když dramaticky zpochybní smysl tvého úřadu i vší té vysilující každodenní práce, již jsi jako zástupce lidu této země až dosud vykonal?“
„Ano,“ zasmál se Hynek. „Jsem připraven.“
„Není existence takových lidí tím nejlepším argumentem pro osvícenskou monarchii?“
„To teda kurva je!“