Jak minout eden,jenž do těch pekel vede?

Pamela mluvila a mluvila, ale Max mlčel.

Vůbec tomu nerozuměla. Ještě před pár hodinami, na večírku, byl Max jedním z nejhlasitějších a nejzábavnějších účastníků – a teď celou cestu mlčí. Znervózňovalo ji to. Několikrát se zastavila a pokoušela se Maxe probudit svými polibky. Jeho ústa na ně sice reagovala, dokonce s takovým divným úsměvem, ale jeho ruce mu pokaždé zůstaly viset podél těla. Ještě se jí vůbec nedotkl. Připadalo jí to divné. Nebo když ho upozornila, že měsíc je už skoro v úplňku, zase se jenom divně zasmál. Jeho chování v ní vzbuzovalo zvědavost – a trochu i strach. V borovém lesíku lemujícím pláž byla tak hluboká tma, že se ho raději chytla za ruku; z těch černých siluet složených slunečníků a lehátek, rýsujících se proti bledému písku pláže, úplně dostávala husí kůži. Řekla to Maxovi, ale on, místo aby jí slušně odpověděl, se beze slova svlékl a běžel do moře! Vůbec se nestaral o to, že ho ona, Pamela, vidí, ani o to, jestli je už také svlečená nebo jestli ho následuje. Začínala být trochu uražená. Musela se rozběhnout, aby ho dohonila. Na bosých chodidlech ji zastudil písek. Líbilo se jí, jak voda klouzavě obtéká její nahé tělo, ale nemohla ten pocit pořádně vychutnat, protože Max plaval tak rychle, že mu nestačila.

„Počkej,“ zavolala na něj, ale on se jí přesto stále vzdaloval. Temná vzdouvající se vodní masa na ni působila strašidelně a nepřátelsky.

„Maxi, prosím tě, počkej,“ žadonila.

Viděla, jak se velkým obloukem obrací a plave nazpět.

„Stačíš tady?“ chtěla vědět. „Já ne.“

Chtěla se ho chytit, ale proplaval kolem ní v příliš velké vzdálenosti. Plavala znovu rychle za ním. Po chvíli zjistila, že jí voda dosahuje už jen k pasu, a tak se postavila a trochu ztěžka se brodila ke břehu. V jedné chvíli na cosi šlápla – patrně na ostrý úlomek mušle – ale Max na její bolestivý výkřik nijak nereagoval.

Když ho konečně na břehu dostihla, s vyčítavým pláčem se k němu vrhla.

Max měl Pameliny nahoty plnou náruč, ale přesto mu připadalo, že se jí v jistém smyslu vůbec nedotýká. Tiskla a věšela se na něj celým tělem, jako vyčerpaný boxer, který chce svému soupeři vzít prostor k pořádnému úderu. Vymanil se z jejího medvídkovského mazlení, rázně odmítl všechno to adolescentní olizování a muchlání a bezmála surově ji stáhl na tvrdý mokrý písek na samé hranici vody. Vztáhla k němu ruce a pokusila se ho znovu obejmout, ale on se jí vysmekl a založil jí dlaně pod hlavu.

„Lež,“ přikázal jí.

Bylo to vůbec poprvé, co na ni promluvil. Dýchala přehnaně zrychleně. Vzpřímeně nad ní klečel. Nedělal vůbec nic, ale ona se přesto nepohnula. Dlouze si ji prohlédl. Oči jí polekaně těkaly. Položil jí zlehka ruku na břicho a ucítil, jak se zachvěla. Bylo to, jako by se jí toho večera dotkl vůbec poprvé – jako kdyby se poznali teprve nyní. Všechny ty pokradmé nepřiznané letmé dotyky, které na ní v uplynulém týdnu vyloudil, všechno to ponižující dobývání se pod šaty bylo zapomenuto; teď se jí dotýkal nepokrytě, přímo. Připadalo mu, jako kdyby se po týdnu usrkávání slaboučkých sladkých likérů konečně napil čisté, silné kořalky. Pocit převahy, který nyní poprvé zakoušel, mu dával i dlouho nepoznaný klid. Nespěchal. Mlčky, pomalu ji hladil, a občas dokonce ruku odtáhl, neboť věděl, že se kouzlo nejen neporuší, ale naopak znásobí. Její tělo mu netrpělivě vycházelo vstříc a on je bezpečně ovládal, jakoby jediným správným dotykem. Někdy stačilo docela zlehka přitlačit prstem – a tělo pod ním poslušně vykonalo všechny nevyslovené pokyny. Samo, aniž by Max musel vyvinout jakoukoli námahu, se převracelo na záda či břicho, napínalo se a uvolňovalo. V Maxově tváři byl hluboký, soustředěný klid. Jdeš k ženám? Nezapomeň na bič! Pamele se mezi obočím udělala vráska a její chřípí a horní ret slabě zacukaly. Zdálo se mu, že ještě nikdy nedosahovala jeho žádost takové intenzity. Necítil ani chlad, ani písek v zubech, ani sůl v očích. Vnikl do ní a divoce přirážel, jako by z ní chtěl vytlouct všechny ty zajíčky Ušáčky a žabičky Rosničky uplynulých dní. Jako by ji chtěl ztrestat za všechno to ponižování.

Konečně se zhroutil k jejímu rameni.

Zděšeně si uvědomil, že leží nahý na pláži vzdálené takřka dva kilometry od jeho pokoje. Cítil se strašlivě unavený a chtělo se mu spát, avšak Pamela – zdálo se – neměla pro tento druh jeho potřeb pražádné pochopení. Neustále na něho mluvila, líbala ho, sedala si na něj, dotýkala se jeho ochablého přirození, lízala mu spánky, cucala mu prsty u nohou, tiskla si jeho hlavu k prsům a vůbec ho všemožně obtěžovala. Max její polibky a dotyky víceméně mechanicky opětoval a s předstíranou něhou ji vytrvale hladil, ale ve skutečnosti myslel pouze na to, jak tuto stále nepohodlnější plážovou scénu co nejrychleji ukončit.

Začínala mu totiž být zima, v očích ho pálila sůl a v zubech měl spoustu písku.

„Pojďme se ještě trochu projít,“ navrhoval vypočítavě. „Je krásná noc – podívej na ten měsíc.“

Pokusil se vstát, avšak Pamela ho v pase pevně obemkla nohama a odmítala ho pustit. Tvrdila, že je jí s Maxem strašně moc hezky a že by tu s ním klidně zůstala celou noc. Max ze samého zoufalství zavřel oči. Náhle si s hrůzou uvědomil, jak strašlivou podobu právě nabrala jeho nejbližší budoucnost: romantické procházky, dětinské žvatlání, muckání a olizování.

„Nebuď smutný, čumáčku,“ řekla Pamela a oddaně mu olízala obě uši.

Pohlédl jí přímo do očí:

„Jestli mi ještě jednou řekneš čumáčku, rozbiju ti palubní mikrofon!“