Redaktor, autor a text

Stmívalo se. Karel už před chvílí rozsvítil reflektory.

Pamela vstala a prošla uličkou mezi sedadly až k Maxovi. Cestující se za ní zvědavě ohlíželi.

„Můžeš, Maxi, prosím tě, na chvilku?“ požádala ho.

Tvářila se nešťastně.

„Samozřejmě,“ řekl Max trochu překvapeně.

Poslušně ji následoval. Volná sedadla úplně vzadu jim poskytla relativní soukromí. Teprve nyní si Max všiml známého sešitu.

„Á, pohádka,“ prohodil.

Pamela se ani nepousmála.

„Bojím se, že se ti ta dnešní pohádka nebude líbit,“ řekla kňouravě.

Max její obavy přinejmenším sdílel, avšak nedal na sobě nic znát.

„Přečtu si to.“

Pamela mu pohádku naoko zdráhavě vydala; předstírala dokonce, že se jí ruka, v níž sešit drží, chvěje. Maxe ta komedie podráždila a užuž chtěl Pamele říct něco patřičně jízlivého, ale potom to bůhvíproč nechal být. Zkoušel se začíst, ale nemohl se vůbec soustředit, neboť cítil, že Pamela ho z bezprostřední blízkosti upřeně pozoruje.

„Pamelo, prosím tě!“ řekl.

Polekaně sebou trhla a se zmučeným výrazem matky, jejíž jediné dítě právě prodělává komplikovanou srdeční operaci, svůj pohled odvrátila.

Pohádka zajímavě kontrastovala s textem Jolaniny matky, který četl před chvílí. Záhy ovšem pochopil důvod Pameliných obav – ze všech tří jejích pohádek, které až dosud slyšel nebo četl, byla tato zcela jednoznačně nejhorší. Šlo o velmi špatnou a převším velmi průhlednou odvozeninu notoricky známé pohádky Andersenovy.

Krátce pohlédl na cestující, kteří zatím nic netušili.

„Je to špatné,“ řekla tiše Pamela.

„Není to špatné,“ řekl Max. „Je to jen málo původní.“

„Málo původní?“ šeptala Pamela podezíravě.

„Málo originální.“

„Ale říkal jsi, že to není špatné? Jenom – že to není příliš originální?“

„Bohužel to není vůbec originální,“ řekl Max lítostivě. „Až příliš se to podobá té slavné pohádce od Hanse Christiana Andersena.“

„Ale to přece nevadí,“ usmála se zčistajasna Pamela. „Všechny pohádky na světě se přece navzájem podobají… Důležité je, že to – jak říkáš – není špatné.“

Max vůbec nechápal, kam se poděla ta její předchozí ustrašená nejistota.

„Takže to není špatné?“ ujišťovala se znovu.

Její pleť už opět zářila.

Max rezignoval – když nic, tak se alespoň přesvědčil, že se už nikdy v životě nesmí vrátit k práci nakladatelského redaktora.

„Není,“ řekl bezmála vesele. „Vlastně je svým způsobem krásná!“

Jeho radost z tak krásné pohádky se okamžitě přenesla i na její autorku, která na svého redaktora vděčně pohlédla a dlouze ho políbila. Maxe při té příležitosti napadlo, že by se mohl trochu potěšit včera dobytými državami a zajel jí rukou pod tričko. Sličná pohádkářka se nijak nebránila, a tak jí palcem a ukazováčkem pravé ruky lehce stiskl levou prsní bradavku.

„Co děláš?“ odstrčila ho pohoršeně.

Vstala, upravila se a prošla nazpátek ke svému stanovišti.

„Všichni už asi čekáte na obvyklou pohádku,“ pravila do mikrofonu.

Maxe znovu překvapilo, jakou proměnu dokáže prodělat její hlas.

„A já vás nezklamu!“ zvolala Pamela.

„Hurá!“ zvolal Ignác. „Sláva!“

Max viděl, že je opilý.

Šarlota a Petřík s Pavlíkem zatleskali.

„Támhle náš pan spisovatel už ji četl,“ oznámila účastníkům Pamela potěšeně.

Někteří účastníci se otočili, aby se na Maxe usmáli.

„Mohu vám na něj snad prozradit, že mu připadala sice maličko originální, ale jinak celkově velmi krásná.“

„Má vkus!“ zakřičel Ignác.

Irma s Denisou se zasmály.

„Takže se hezky pohodlně opřete a pěkně poslouchejte,“ řekla Pamela svým kouzelným hlasem. „Jmenuje se O ošklivém kolouškovi.“