Před tanečním večerem

Helgu s Šarlotou ten nápad opravdu potěšil.

V mládí bývaly opravdu dobré tanečnice. Obě byly absolventky proslulé Červinkovy taneční školy a na Žofíně, v Smetanově síni Obecního domu, v Měšťanské besedě, v Radiopaláci, v Autoklubu a v Národním domě protancovaly bez nadsázky celé mládí. Po válce chodívaly z různých důvodů tancovat už jen zřídka, ale v osmdesátých letech si na stará kolena na tancování zase vzpomněly a každou neděli se společně s Aničkou a Zdenou vypravily do kavárny Vyšehrad v Paláci kultury, kde byla pořádána pravidelná taneční odpoledne. Úmrtí Aničky však způsobilo v jejich jinak pravidelné docházce dlouhou přestávku – a pozdější smrt Zdeny ji ukončila definitivně; Šarlota se sice domnívala, že se po pár týdnech smutku – tak jako po smrti Aničky – do kavárny s tím krásným výhledem na Prahu ještě vrátí, ale k její značné lítosti už do oné bašty komunistů – jak z ničeho nic začala Paláci kultury říkat Helga – nikdy nepřišly.

„Že ti to nikdy dřív nevadilo?“ odvážila se Šarlota namítnout.

„Samozřejmě, že mi to vadilo!“ durdila se Helga. „Chodila jsem tam pouze kvůli Zdeně.“

Pamelina zpráva o tanečním večeru udělala však i jí nemalou radost.

„Co si vezmeme na sebe?“ řekla Šarlota trochu vzrušeněji, než by bývala chtěla.

„Rozhodně nic přehnaně slavnostního – vypadalo by to směšně,“ zpražila ji okamžitě Helga, ale hned vzápětí se na ni usmála. Bylo zjevné, že i ona se na taneční večer těší.

Daly si dokonce po skleničce bílého vermutu, což byl vůbec první alkohol, který tu měly. Potom se rychle odebraly na pokoj, aby se – jak se vyjádřila Helga – v klidu a beze spěchu přichystaly.

Dohodly se, že si vezmou pouze odpolední šaty.

„A ne aby sis na svůj stařecky svraštělý krk zase věšela všechny ty zlaté předměty!“ varovala Helga žertovně Šarlotu, která právě odcházela do koupelny.

„Neboj!“ smála se Šarlota vděčně.

Líbilo se jí, jak Helga dovede být vtipná, a byla ráda, že je Helga její kamarádka.

Vždyť nikoho jiného na světě už nemá.

Umyla se, oblékla si světlé šaty s velkým květinovým vzorem a pomalu, pečlivě se nalíčila. Vzala si červené korále v barvě rtěnky a chvíli váhala, zda si má připnout i náušnice, ale s ohledem na Helgu si je nakonec nevzala. Byla hotová. Dlouze se studovala v zrcadle. Helga na ni přes zavřené dveře cosi volala, ale Šarlota jí nerozuměla.

„Co říkáš?“ zavolala vesele.

Ještě jednou si obtáhla rty, uložila rtěnku zpátky do pouzdra a otevřela dveře.

Helga měla na sobě večerní šaty z černého sametu; v uších a na krku jí visely umělé perly.

„Říkám,“ opakovala netrpělivě, „že musíme jít.“