Autor a jeho čtenářka

„Promiňte,“ přistoupila k Maxovi průvodkyně se zářivým úsměvem, „mám tu čest?“

Co je to za pitomou otázku? napadlo Maxe.

Odkašlal si:

„Nevím, jestli zrovna čest –“ začal.

Průvodkyně si přitiskla dlaně k ňadrům. Max zaznamenal, že na jejich tvaru se tlak dlaní prakticky vůbec neprojevil, což na něj udělalo hluboký dojem. Předpokládal přirozeně, že jde o vědomou parodii, ale Pamelina tvář nepřipouštěla nejmenší pochybnost, že by to se svým poněkud operetním obdivem nemyslela naprosto vážně.

„Vy jste opravdu Max –?“

Průvodkyně bázlivě zmlkla, jako by se Maxovo příjmení ostýchala vyslovit nahlas.

Max rozpačitě mlčel.

„A jste na mém zájezdu?“ řekla průvodkyně nevěřícně.

„To jaksi,“ řekl Max, „nemohu popřít.“

Všiml si, že na něj Ignác s Oskarem povzbudivě mávají. Ignác zdvihl ruku a udělal lascivní, mezinárodně srozumitelné gesto. Max rychle odvrátil pohled.

„Nemůžu uvěřit tomu, že mám takové štěstí,“ řekla průvodkyně.

„Obávám se, že své štěstí poněkud přeceňujete,“ pravil Max skromně.

Průvodkyně rezolutně zavrtěla hlavou.

„Takový slavný spisovatel!“ řekla přesvědčeně.

Šťastně si Maxe prohlížela. Max věděl, že by měl rozhovor ve vlastním zájmu co nejrychleji ukončit, ale cosi mu v tom bránilo. Ještě jednou si odkašlal.

„Ono je to s tou slávou poněkud relativní,“ poznamenal.

Chtěl ještě cosi dodat, ale průvodkyně ho předběhla:

„A na mém zájezdu!“

„No,“ řekl Max.

„Já vám musím něco prozradit,“ řekla průvodkyně bojácně, „já jsem hrozná.“

Max přemýšlel, jestli ono inzerované tajemství spočívá ve skutečnosti, že slečna průvodkyně je hrozná, a zda by to měl nějak komentovat. Rozhodl se, že zatím s komentářem vyčká.

„Je to ostuda. Já se stydím.“

Průvodkyně předvedla, jak se stydí.

„Nevím, kvůli čemu se stydíte,“ řekl Max, „ale mohu vás ujistit, že se stydíte docela hezky.“

Byla to nejupřímnější věta, kterou jí až dosud řekl.

„Tak já vám to řeknu,“ pravila průvodkyně povzbuzena jeho komplimentem.

Max souhlasně kývl.

„Když já nevím,“ řekla průvodkyně s obavou ve svém krásném hlase. „Mám vám to říct?“

Max kývl o poznání rezolutněji.

„Mám?“

Tak už mi to sakra řekni, říkal si v duchu Max.

„Určitě,“ řekl vstřícně.

„Já jsem ještě žádnou vaši knihu nečetla!“ vyhrkla průvodkyně a ze samého studu si zakryla tvář dlaněmi.

Max čekal, až si tvář zase odkryje. Přes její blonďaté temeno viděl Ignáce a Oskara, jak hovoří s Denisou a Irmou. Všichni čtyři ho pozorovali.

Mezi prsty jedné ruky se objevilo oko.

„Ale četla jsem skoro všechny vaše rozhovory!“ řekla průvodkyně do dlaní huhlavě.

Nadechl se.

„To je… dobře.“

„Když jsem vás při nastupování uviděla, myslela jsem si, že to určitě nejste vy,“ řekla průvodkyně nadšeně. „Připadalo mi, že máte tmavší vlasy a větší nos.“

„Větší a tmavší než kdo?“ prohodil žertovně Max. „Než já?“

Třpytivé perličky jejího smíchu se rozkutálely po celém parkovišti a upoutaly pozornost Šarloty a Helgy, které až dosud interview s mladým umělcem neposlouchaly.

„Říkala jste něco, slečno?“ řekla provinile Šarlota. „My jsme vám nerozuměly.“

Max si všiml, že Helga jí stiskla zápěstí.

„Říkala jsem,“ zvýšila hlas průvodkyně a věnovala Maxovi omluvný úsměv, „že máme mezi sebou slavného spisovatele. Jestlipak to už víte?“

„Skutečně?“ pravila Helga a s nelíčeným zájmem si Maxe prohlédla. „Jak se jmenujete?“

Max se představil příliš tiše, takže průvodkyně musela jeho jméno ještě dvakrát hlasitě zopakovat.

Šarlota několikrát kývla.

„Toho neznám,“ řekla.

„Však má ještě čas,“ řekla Helga milosrdně. „Mladý muži, kolik vám s dovolením je?“

„Třicet tři,“ řekl Max.

Obvykle mu lidé hádali o pár let míň; zajímalo by ho, zda jeho věk mladičkou průvodkyni zaskočil.

„Tak to zase nejste tak úplně mladý,“ řekla Šarlota. „Ale jste dost mladý.“

Max se zamyslel nad tím rozdílem.

Šarlota se natočila k průvodkyni bokem a informovala se na jakýsi fakultativní zájezd do Benátek. Helga jí znovu podrážděně sevřela zápěstí.

„Pokud bude dost zájemců, tak pojedeme,“ řekla Pamela vlídně a znovu se obrátila k Maxovi:

„Nevadí vám, že jsem vás takhle přepadla?“ zeptala se s náhlou obavou.

„Seznámila jsem se tam s manželem,“ řekla Šarlota. „V Benátkách.“

Pamela se na Maxe usmála. Měla přirozeně červené, plné rty a dokonalé zuby.

„Naopak,“ řekl Max, „díky vám konečně začínám rozumět slovu popularita.“

Neříkal tyhle věty tak úplně pro ni, ale zčásti – nebo možná především – pro ty dvě dívky, které postávaly opodál. Jakoby na svou omluvu.

„Já si totiž strašně ráda povídám o literatuře,“ řekla průvodkyně. „A taky o umění.“

Obě dívky se jako na povel otočily zády. Jejich ramena se nepatrně otřásala, ale průvodkyně si toho nevšimla.

„Já taky,“ zadrmolil Max.

Tohle nemohly slyšet, ujišťoval se.

„Stejně vás obdivuju,“ řekla průvodkyně, „napsat tolik stránek…“

Max se rozhodl, že bude mluvit co možná věcně.

„Stačí napsat jedinou stránku denně,“ poznamenal, „a za rok máte celý román.“

„Ale stejně,“ řekla průvodkyně, „já bych to asi nedokázala.“

Max neříkal nic.

Dívky vyčkávaly.

„Nebo vy myslíte, že dokázala?“ řekla průvodkyně.

Řeknu nevím, rozhodl se Max ve zlomku vteřiny. To je rozumný kompromis.

„Nevím,“ řekl Max. „Možná ano. Někdo by se vám každopádně musel věnovat,“ dodal tiše.