Naprosto normálnídepka

Deprese se u Irmy navenek obvykle projevovala dvěma věcmi: samomluvou a bezúčelným přecházením po místnosti. Čím hlubší její deprese byla, tím více toho namluvila a nachodila.

Když Denisa odešla s Hynkem do hotelu, Irma si neustále nahlas opakovala, že psychický stav, v němž se už asi hodinu nachází, je naprosto normální depka, ale přestože připouštěla, že ten nepříjemný pocit osamělosti, ta vytrvalá, hlodavá nespokojenost a ta bezpředmětná, nevysvětlitelná, ale přesto místy skoro bolestivá úzkost, které ji společně přepadly, skutečně jsou naprosto normální, nikterak jí to nepomohlo.

Depka tu byla pořád.

Na pláž přišli sice společně, ale když vrátili ta vodní kola, Denisa prohlásila, že se jí z toho věčného slunce už točí hlava a že si jde až do večeře lehnout na pokoj – a pan poslanec šel pochopitelně s ní. Ji, Irmu, už u moře také nic nedrželo, ale musela zůstat, protože – chápejte – neměla jaksi kam jít. Vydržela pod slunečníkem ještě plných pětatřicet minut, ale potom jí to na pláži začalo připadat tak naprosto liché, že se rozhodla odejít. Cestou k hotelu si někde na hodinku sedne, dá si zmrzlinu a capuccino a potom, říkala si, se třeba půjde projít. Když se však rozpálenými, vylidněnými ulicemi přivlekla do středu města, na rameni tašku plnou nejen svých, ale i Hynkových i Denisiných krámů – ještě aby jim dělala služku! – zaskočilo ji nepříjemné zjištění, že siesta ještě zdaleka neskončila a že všechny kavárny jsou dosud zavřené. Shit! Teprve po dlouhém hledání našla sice otevřený, ale špinavý a neútulný pouliční bufet, kde navíc neměli ani zmrzlinu, ani capuccino; rezignovaně si řekla o colu-light. Pila záměrně pomalu, ale i tak měla po pěti minutách dopito. Co teď? Byla otrávená, zpocená, naštvaná, smutná a osamělá. Nakonec v ní převážila únava a vztek. Vstala a bez jakéholi dalšího otálení šla rovnou do hotelu. Z recepce zavolala do svého vlastního pokoje a oznámila Denisce, že počká maximálně dvě minuty a pak jde nahoru; potřebuje se prý naléhavě vysprchovat.

„Ty se potřebuješ naléhavě vysprchovat?“ řekla Denisa do telefonu sladce.

„Ano,“ pravila Irma s křečovitou důstojností. „Já se potřebuji naléhavě vysprchovat.“

Denisa zakryla mluvítko, ale Irma přesto slyšela, jak říká Hynkovi, že jestli chce, může se prý za pouhé dvě minuty s Irmou vysprchovat. Hynek něco řekl, ale tomu už Irma nerozuměla; slyšela jen Denisin přidušený smích.

„Mám už toho všeho po krk!“ vyrazila ze sebe.

Málem se znovu rozbrečela.

Denisa zvážněla.

„Nějaká depka?“ dotazovala se starostlivě.

„Jo, depka!“ řekla Irma a praštila sluchátkem.

Později jí naopak telefonovali oni, dokonce dvakrát, a sice z Maxova pokoje, kam se po jejím příchodu – za neustálého špičkování a žertování – záhy přesunuli; dobře však cítila, že ten jejich veselý kamarádský zájem je poněkud předstíraný. Věděla, že za jejich telefonáty je možná víc nepřiznaného alibismu než skutečné účasti, a i proto se pokaždé, když zavěsila, cítila spíš hůř než líp. Pustila si televizi, ale nevnímala ji; číst nedokázala. Šla do koupelny, odtud do předsíňky a vrátila se zpátky do pokoje.

„Chováš se jako blázen,“ mluvila sama k sobě. „Dočista jako blázen.“

Věděla, že by udělala nejlépe, kdyby z pokoje vypadla a sedla si někam k lidem, třeba k Jolaně a jejímu otci, kteří pili kávu u jednoho ze stolečků před bazénem, ale nebyla schopná se ani učesat a obléknout, a navíc jí začalo být trapné, že se před nimi na večírku producírovala jenom v podprsence.

„Nemáš naprosto žádnou úroveň,“ obviňovala se.

Skoro zuřivě pohlédla na hodinky: do večeře zbývaly ještě skoro dvě hodiny.

„Uvědom si, že večeře je až za dvě hodiny,“ říkala si.

Potom se vrhla obličejem na polštář a rozplakala se.

Teprve pláč jí přinesl jistou úlevou.