Helga by potřebovalaMaxovy nohy

Max čekal spolu s Hynkem a několika ostatními na ranní kávu, ale když si všiml, že vystupování z autobusu činí Helze jisté obtíže, opustil na okamžik krátkou frontu a zdvořile jí nabídl ruku.

„Děkuji,“ pravila Helga poněkud upjatě.

Jakmile s Maxovou pomocí bezpečně došlápla na pevný asfalt, napřímila se a zálibně si prohlédla Maxovy opálené nohy.

„Potřebovala bych vaše nohy,“ pravila.

Max pochopil Helžinu poznámku jako zcela nevinný konverzační postesk na špatně sloužící zdraví, který – jakkoli se týkal tématu z hlediska společenké přijatelnosti obvykle problematického – nikterak nepřekračoval hranice dobrého vkusu, avšak když pohlédl do Helžiny tváře, předpokládaný úsměv v ní nenašel.

Trochu ho to zmátlo, a tak se jen rozpačitě usmál.

„Říkám,“ pravila Helga s naprosto stejnou nedůtklivostí, s níž mluvila s nedoslýchající Šarlotou, „že bych potřebovala vaše nohy.“

To skutečně nebyl tón lehké, nenucené konverzace, uvědomoval si polekaně Max – to byl chladný, dotčený tón starší dámy, které jeden nevychovaný mladý muž odmítá udělat docela nepatrnou laskavost – totiž vyměnit si s ní nohy.

Max na své nohy sklouzl krátkým pohledem. Upřímně řečeno, jemu se líbily také. K mnoha partiím svého po léta už pouze zahálejícího těla měl nemalé kritické výhrady, ale se svýma nohama byl dosud vcelku spokojen, neboť si kupodivu stále uchovávaly onu svalnatou pevnost z časů Maxova lehkoatletického mládí. Max se na ně díval a zkoušel si představit, že by měl tyto opálené, spolehlivé nohy vyměnit za ty dvě holé, bledé, vyzáblé stařecké končetiny plné křečových žil, u kotníků a na nártech navíc napuchlé do fialova.

Nešlo to.

Pokusil se to celé obrátit v žert.

„Neunáhlujte se,“ varoval naoko Helgu, „měla byste vidět, jak se tyhle nohy třesou, když musí po schodech do čtvrtého patra.“

Snad ještě o chloupek dříve, než svůj usilovný vtip dokončil, uvědomil si Max, že ono čtvrté patro bylo amatérskou chybou.

„Já,“ ušklíbla se Helga s důstojnou, vítězoslavnou převahou, „bych do čtvrtého patra nevylezla vůbec!“

Ještě než Maxe definitivně opustila, udělala útrpný obličej, jenž měl Maxovi, Hynkovi a všem ostatním demonstrovat, za jak trapné považuje podobné vytáčky, které – jako by to nevěděla – mají pouze zakrýt Maxovu sobeckou neochotu. Kdyby byl Max skutečný džentlmen, říkaly její uražené oči, věnoval by jí obě své nohy už dávno!

„Panebože, co po mně ta ženská chtěla?“ pošeptal Hynkovi Max. „Že si odepnu nohy v kyčli a věnuju jí je jako pugét?“

Zkusil si také na chvíli představit své torzo, jež by z něj po takovém vskutku kavalírském gestu na asfaltu zbylo, avšak žádná ironie a kupodivu ani žádný racionální výklad oné scény ho zcela nezbavily provinilého pocitu člověka, který nevyhověl přání staré a nemocné dámy.