Hnědé podšálky

„A nyní,“ řekla Pamela, „vám něco řeknou také naši páni řidiči, které bych vám chtěla zároveň představit. Jeden se jmenuje Karel a ten druhý –“ Pamela se šibalsky, ale půvabně rozesmála, „– Karel.“

Někteří cestující zatleskali.

„Řekneš jim to ty, Karle?“ řekl mladší Karel.

„Dobrý, Kájo,“ řekl starší Karel. „Řekni jim to ty.“

„Dobrý,“ řekl Karel.

„A hlavně nezapomeň na podšálky,“ připomněl mu Karel.

„Jasně,“ řekl Karel.

Když mu Pamela podávala mikrofon, usmíval se, ale jakmile se otočil k cestujícím, zvážněl. Odkašlal si. V reproduktorech zahřmělo. Děti si zacpávaly uši.

„Takže ještě jednou dobrý den!“

„Dobrý den,“ řekla Šarlota. Měla radost, že díky silným reproduktorům rozumí.

„Z naší strany jenom pár nejnutnějších pokynů. Takže hnedky za prvý: Nejsme zvířata, jsme lidi.“

Na okamžik se odmlčel.

„Užitečný pokyn,“ řekl nahlas Ignác.

„No já jenom aby!“ řekl výhružně Karel. „Nebylo by to poprvně, co bysme museli tadyhle s Karlem vobjevovat za sedačkama kosti.“

Tváře cestujících většinou vyjadřovaly marnou snahu o pochopení.

„Kosti vod kotlet,“ řekl Karel. „Nebylo by to poprvně. Jenomže vod toho tu máme koše, že jo. Jeden je v uličce a druhej u nás s Karlem. Když bude tamten koš v uličce plnej, nebojte se, přijďte dopředu a vyhoďte to u nás. My to s Karlem na každý zastávce vysypeme. Vo to nic. Rozuměli?“

„Rozuměli,“ řekla Šarlota.

Max si všiml, že Irma s Denisou se už poněkolikáté předklonily a zakryly si tváře.

Od prvního okamžiku dávaly nenápadně najevo, že jejich účast na tomto zájezdu je pouhým omylem či snad pouhou recesí. Max se bavil nejen řidičovým projevem: i v oné vytrvalé, místy až hysterické důslednosti, s níž ony dvě dívky znovu a znovu upozorňovaly na svou jinakost, bylo cosi komického. Věděl ovšem, že ani ony se nesmějí jenom Karlovi – smály se i tupé stádnosti masových turistů, jako je on, Ignác nebo Oskar.

„Hlavně když to nebudete strkat za sedačky,“ řekl Karel.

Nyní se pro změnu hlučně zasmál Jarda.

Karel s úsměvem pohlédl na Karla, který se také usmíval.

Pamelin obličej vyjadřoval jakési půvabné stydlivé pohoršení.

„Víte, jak to myslím,“ řekl Karel. „Takže to by bylo za prvý. Za druhý: Stavíme s Karlem zhruba každý tři hodiny. Když se vám bude chtít lulat dřív, nebojte se, přijďte a my vám s Karlem zastavíme. Vo to nic. Rozuměli?“

„Rozuměli,“ řekl Ignác jako snaživý žák. „Hlavně když nebudem lulat za sedačky…“

Autobus vybuchl smíchy.

Vůbec nejkrásněji se smála Pamela.

Oba Karlové se po kratičkém zaváhání rozhodli, že se připojí.

Jolana si Ignáce pozorně prohlédla.

„Nedráždi ho, vole,“ řekl Max. „Uvědom si, že na tom člověku závisí naše životy.“

„A teďko za třetí,“ řekl Karel, když se autobus ztišil. „Jak už vám Pamela říkala, když přijdete a řeknete, tak vám na zastávkách a klidně i během jízdy uděláme čaj, kafe nebo instantní polívku.“

„Vo to nic,“ řekl Ignác.

Karel to naštěstí přeslechl.

„Ale zdůrazňuju,“ zdůraznil, „že je potřeba vracet ty hnědý podšálky.“

Druhý Karel pokýval souhlasně hlavou.

„Ty bílý kelímky klidně vyhoďte, ale ty hnědý podšálky s ouškem nám musíte vracet,“ vysvětloval Karel. „Rozuměli?“

Očima přejížděl jednotlivé cestující.

Někteří souhlasně kývali.

„Tak to by tak z naší strany bylo všechno,“ řekl Karel. „Jo a ještě něco: na ty prázdný sedačky vzadu si nesedejte, protože tam přijdou v Budějovicích Budějičáci.“

Druhý Karel si autoritativně přitáhl mikrofon:

„Jestli se ty hnědý podšálky poztrácej, budete si to pít z toho rozpálenýho kelímku,“ řekl varovně.

Zadíval se smutně na cestující a pokrčil rameny.