Max a smrt(2)

První tři dny v Israeli bydlel Max u překladatelky románu, sympatické starší paní jménem Ruth Bondy, jež žila v pátém patře hezkého dvanáctipodlažního domu na telavivském předměstí Ramat Gan.

Druhého dne ráno ho v pokojíku vnoučat paní Bondy probudilo zemětřesení o síle 6,2 Richterovy stupnice. První, co uslyšel, bylo rachtání dřevěných okenic – nejprve se domníval, že jde o mimořádně silný vítr, ale když vzápětí začala drnčet také postel, psací stůl a hebrejské knihy na policích, pochopil, že to vítr být nemůže. Vyděšeně se na posteli posadil a spustil nohy na zem. Chvějící se podlaha mu připomněla onen obrovský ponton s mnoha kavárnami a restauracemi, po kterém chodil v září v hamburském přístavu s Evou Profousovou a Terezou Boučkovou – ale to byl pevně ukotvený ponton, a nikoliv byt v pátém patře. Náhlá, naprosto neočekávaná vratkost něčeho, co zcela automaticky a samozřejmě považoval za zaručeně stabilní, mu naháněla velký, snad ještě nikdy nepoznaný strach. Podvědomě rozpažil a položil dlaně na postel, jako kdyby tímto způsobem mohl v případě potřeby udržet rovnováhu. Rozevřené listy obrazové publikace o Jeruzalémě se znovu viditelně zachvěly – připadalo mu, že je to jakési úřední potvrzení o zemětřesení. Bál se, že už promeškal možnost něco podniknout.

Bál se, že zemře.

Bál se, že smrt je už někde blízko.

Zoufale si přál žít.

Uvažoval, zda má seběhnout po schodišti dolů nebo se alespoň tady v pokoji postavit pod futra dveří, ale neudělal nic.

Seděl na posteli a čekal na smrt.

Myslel přitom na svůj nedokončený román, na svou dceru, na svou ženu, na svou přítelkyni, na své rodiče, na obě babičky, na své přeleželé vlasy a nevyčištěné zuby a na bílé playboyovské zajíčky na svém pyžamu. A na desítky dalších věcí.

Chvění náhle ustalo.

Max vrátil nohy pod peřinu, ale ještě vyčkával, vzepřený na loktech. Žádné další otřesy už necítil. Očividně to skončilo. To je dost, promluvil Max polohlasem, s křečovitým frajerstvím. Otravovat se zemětřesením takhle nekřesťansky brzo. Radostně si uvědomil, že je bohatší o zatím nejatraktivnější israelskou příhodu. Bude ji moci v Praze vyprávět svým příbuzným a přátelům: Copak jsem mohl o šábesu vyběhnout na ulici v pyžamu s mezinárodně srozumitelnými zajíčky z Playboye?

Než znovu usnul, pobaveně si představoval obsah nekrologu, který by v případě jeho smrti v sutinách napsal do Lidových novin kritik Jiří Peňás.