Kdo je pan Petrescua paní Košťálová??

Max si předsevzal, že se s okamžitou platností přestane v duchu zabývat tou Pamelou a konečně vyřeší přetrvávající problém Petrescu-Košťálová.

Takže, co třeba takhle:

Kdykoli odjížděli s manželem na dovolenou, poprosila paní Košťálová matku, zda by jí onen týden či dva nemohla zalévat květiny a vybírat schránku. Matka sice nakonec vždycky souhlasila, ale protože její remcání a stížnosti na bolavé nohy rok od roku sílily, řekla si letos paní Košťálová, že požádá někoho v domě.

Rozhodla se pro pana Petresca. Před několika lety ovdověl a od té doby žil sám, přestože mu nebylo ještě ani šedesát. Pokud věděla, na dovolenou nejezdil.

Odjíždělo se v sobotu. V pondělí pan Petrescu nebyl doma. V úterý ráno zavolal pan Košťál z práce domů a sdělil své ženě, že zemřel výrobní náměstek a že se jejich dovolená o tři týdny odkládá.

Chvíli mlčky pozorovala zakoupené opalovací krémy a potom se šla osprchovat.

Tentokrát pan Petrescu doma byl. Když ho o chvíli později provázela svým bytem, aby mu ukázala, jak velkou zálivku každý květináč vyžaduje, překvapilo ji, kolik toho o pokojových květinách věděl.

„To není voděnka,“ opravil ji s mírnou ironií. „To je pepřinec áronolistý.“

„Tohle že není voděnka?“ řekla zaraženě.

Ukázala na jiný květináč:

„Tak ale tohle je voděnka, ne?“

„To také není voděnka,“ pravil pan Petrescu s hezkým mírným úsměvem. „To je pepřovník černý.“

Zasmála se. Docela se jí ten spor o voděnku líbil.

„A tohle? To je voděnka?“ zkusila to nazdařbůh.

V obličeji se jí usadil její někdejší holčičí úsměv. Už dlouho se takhle neusmívala.

„Zase vedle,“ řekl pan Petrescu mile. „To je mučenka modrá.“

Naklonila se ke květináči spolu s ním. Příjemně voněl.

„Potřebuje přesadit,“ řekl.

Líbilo se jí, jak se mučenky modré dotýkal.

„Přesadit?“ řekla roztržitě.

„Do směsi listovky, pařeništní zeminy a písku,“ řekl pan Petrescu. „V poměru dva ku dvěma ku jedné.“

Já potřebuju přesadit, řekla si v duchu. Hynu. Jsem mučenka modrá a hynu. Potřebuju přesadit v poměru jeden k jedné. Potřebuju poměr.

Rozpustile se zasmála.

„Pojďte,“ řekla. „Teď vám ukážu doopravdickou, ale doopravdickou voděnku.“

Vzala ho za ruku.

„Ano?“ řekl pan Petrescu vzrušeně. „A kdepak tu takzvanou voděnku máme?“

„V ložnici,“ řekla paní Košťálová.

Jemně ho táhla za sebou.

Ani se moc nebránil.

„Ještě jsem zapomněla,“ řekla ochraptěle, když mu rozepínala košili, „musíte nám taky vybrat schránku.“

Max si to po sobě přečetl a vzdychl.

„Už toho mám dost,“ zvolal rozčíleně. „Řekne mi konečně někdo, co je to sakra za lidi!?“

„Já ti řeknu, kdo to je,“ řekl Ignác. „To jsou normální humanoidní androidi, jenom mají dezaktivované testosterony.“

„Hm,“ řekl Max.

Neměl na ty jeho slovní průjmy momentálně náladu.

„Ne,“ řekl Ignác, „víš, kdo to je? To jsou profesionální agenti izrael­ské tajné služby MOSAD, pátrající v našem zájezdovém autobuse po bývalé dozorkyni koncentračního tábora Helze Schwarzkopf.“

„Jo tak,“ řekl Max.

„Helga Schwarzkopf byla totiž mimořádně krutá,“ pokračoval Ignác. „Nedovolovala vězeňkyním nosit naslouchátka.“

Znovu se napil piva.

„Ne,“ řekl Ignác, „ještě jinak: jsou to sirotci naší sluneční soustavy. Dvě hravé děti z Mléčné dráhy. Ubozí sirotci jako my tři. Plaváčkové oběžných drah.“

„Stačí ti to?“ řekl Oskar.