Na místa!

Účastníci zájezdu měli v rozlehlé hotelové restauraci vyhrazen relativně samostatný rohový salonek, oddělený od ostatních prostor z jedné strany modrými vitrážovými skly ve zlatých mosazných rámech, z druhé strany pak impozantní hradbou nejrůznějších subtropických květin; zbývající dvě stěny tvořila velká a většinou otevřená okna s výhledem na přilehlý piniový háj, pláž a moře. Zlatomodré ladění salonku Maxovi mile připomnělo jeho oblíbenou pražskou kavárnu Gany’s; prostorové uspořádání navíc vyhovovalo jeho dětinské slabosti pro souměrnost: přímo uprostřed stál kulatý a každé následující ráno bohatě prostřený švédský stůl, na jehož oběžné dráze byly rozmístěny čtyři menší kulaté stoly, každý s šesti modrými satelitními židlemi.

Přítomnost usmívajících se číšníků, tlumená melodie náladového klavíru a lesk sklenic a příborů, předpisově vyrovnaných na zářivě bílých ubrusech mezi elegantními komínky naškrobených ubrousků, dokázaly první kroky příchozích na okamžik zpomalit, avšak hned v příští chvíli kouzlo pominulo a nad vynucenou a lidské povaze v podstatě cizí snahou o důstojnou pomalost rychle zvítězila přirozená touha urvat co nejlepší místa: Jarda bleskurychle obsadil stůl označený číslem 1 a halasně volal na Láďu a jeho ženu Olgu, aby si sedli k nim, zatímco Jituš na jeho příkaz držela u stolu číslo 2 dvě místa pro Járu a Klárku. Šarlota s Helgou, dotčené a znervóznělé skutečností, že jsou předbíhány lidmi, kteří přišli třeba i o dvacet minut později než ony a kteří stáli v oné nikým nerespektované frontě daleko za nimi, vsadily raději na jistotu a s překvapivou mrštností, jež trochu zaskočila Jolanina otce, zasedly dvě židle u téhož stolu. Jolanin otec, v němž se pevné předsevzetí se těchto ponižujících lidských dostihů neúčastnit svářelo s nepříjemnou obavou, že mu některý z pragmatičtěji založených rekreantů vyfoukne před nosem i další vyhlédnuté místo – tentokrát v čele stolu číslo 4 – popuzeně postrčil příslušným směrem svou nepochopitelně otálející dceru. Jolana se ovšem tlaku jeho dlaně – který jako by ji rázem uvrhl o patnáct let jejího života nazpět, kamsi doprostřed puberty – rezolutně vzepřela; otočila se a věnovala svému otci krátký šokovaný pohled. Její matka mezitím s dosti odvážnou svévolí zamířila k jinému, otcem nevyhlédnutému stolu, kde už tázavě vyčkával syn toho sympatického mladého poslance; stejně jako Jolana tak nanejvýš neuváženě riskovala, že opět bude všechno špatně. Hynek si ve svém postavení zástupce lidu nemohl a nechtěl žádné strkání dovolit, ale na druhé straně by byl rád seděl s Maxem, Oskarem a Ignácem (kteří nyní trochu nerozhodně postávali nad stolem číslo 3; Max se stále otáčel po Pamele a Oskar chtěl zase vyhovět přání oněch dvou dívek a podržet jim fleka, avšak přítomnost Jakuba a Jolaniny matky mu uskutečnění jeho záměru zatím znemožňovala), a tak na syna souhlasně, důrazně kývl. Vzápětí ho však uchopila za paži Zuzana a očima nenápadně ukázala na stůl číslo 4, ke kterému právě zasedali Jolana a její otec a který – říkal si v duchu naštvaně Hynek – samozřejmě lépe vyhovoval jejímu smyslu pro rodinu a konzervativní životní hodnoty vůbec. Otráveně přivolal Jakuba zpátky. Pan Petrescu s paní Košťálovou, kteří právě přicházeli, si s již charakteristickými omluvnými úsměvy přisedli ke stolu číslo 2, čímž ještě prohloubili poněkud bizarní nesourodost jeho obsazení. Nyní – jak se vyjádřil Jolanin otec – nebylo už vůbec co řešit: Jolanina matka se pokorně vrátila ke stolu číslo 4, za což jí bylo Jolaniným otcem velkoryse odpuštěno, a Irma s Denisou si tudíž mohly přisednout k Oskarovi, Ignácovi a Maxovi; Max, který své potřebě vidět na všechny své postavy neváhal obětovat ani krásný výhled na moře, jim navíc galantně nabídl, že si sedne zády k oknům; Ignác usedl po jeho pravici.

V následujících několika vteřinách, těsně předtím, než se noví spolustolovníci osmělili a začali s topornými menuety povinné společenské konverzace, se hluk všech těch předchozích přesunů, mírně hysterických pokynů a odsouvaných židlí jako na povel ztišil, snad aby každý z poněkud zadýchaných účastníků zájezdu mohl v duchu provést krátkou bilanci zisků a ztrát.

Pamelin příchod ke stolu číslo 3 patřil – tedy alespoň podle Denisy a Irmy – k těžkým ztrátám.

„Bylo by zde jedno malinké místečko?“ otázala se Pamela Maxe se stydlivostí osmileté dívky.

„Samozřejmě,“ řekl Max co možná věcně, ale jeho srdce jásalo.

Pamela si však zatím ještě nesedla, nýbrž s roztomilou nešikovností zacinkala lžičkou na vysokou skleničku.

„Tak jak se vám jídelna líbí?“ zvolala. Potom se nešťastně zamračila, sípavě si odkašlala a dotkla se prsty hlasivek, aby Maxovi ukázala, jak náročná může být práce průvodkyně cestovní kanceláře, nemá-li tato k dispozici mikrofon.

To není výstřih, pomyslela si Denisa. To je výloha řeznictví.

„Je to zde moc a moc krásné,“ řekl vážně Ignác.

„To jsem ráda,“ řekla Pamela a zatvářila se skromně a zároveň jakoby záhadně, což si Max v první chvíli nedokázal nijak vysvětlit, ale vzápětí mu to došlo: onen útulný luxus hotelové jídelny – naznačoval Pamelin výraz – není ani zdaleka samozřejmý a oni, účastníci, za něj vděčí jen a jen Pameliným mimořádným organizačním schopnostem.

Vděčně se na ni proto usmál. Všiml si, že Šarlota Pamele cosi gestikulovala a že Helga ji ihned okřikla.

Pamela s úsměvem kývla.

„A teď,“ zvolala slavnostně, „teď bychom se všichni měli trošičku představit! A začneme pěkně popořádku: Takže stůl číslo jedna!“