Problémy se žaluziemi

Hynek přistoupil k oknu. Zuzana s Jakubem byli ještě u bazénu, přestože slunce už před více než půlhodinou zašlo. Zuzana právě cosi vykládala Láďovi.

Napadlo ho, že vlastně v žádném z těch mnoha hotelů, ve kterých byl kdy ubytován, nenarazil ještě na pravé „filmové“ žaluzie, které je možné na libovolném místě dvěma prsty maličko rozevřít – jen natolik, aby si dotyčný hrdina či padouch vytvořil dostatečně velkou a přitom zvenčí prakticky nepostřehnutelnou štěrbinu pro své zvědavé, podezíravé či chlípné oko.

Doma si už kdysi dávno pořídili obvyklé aluminiové žaluzie instalované mezi skla. Když se v dřívějších letech nemohl některou noc dočkat Zuzanina příchodu, stával ve zhasnuté ložnici dlouhé minuty u okna, s pružinovým ovladačem žaluzií v pravé ruce. Žárlil, měl vztek, že Zuzana znovu, potolikáté nedodržela slovo, a dělal si starost, zda se jí něco nestalo. Vždycky od okna na chvíli poodešel, aby nakoukl do novin nebo se napil studeného džusu. Když si byl v koupelně umýt ruce, přistihl se, že se vyhýbá pohledu do zrcadla. Jakkoli však cítil zoufalost, trapnost a nedůstojnost celé té situace, nedokázal se – s okázalým, nervózním zíváním, jímž se pokoušel oklamat sám sebe – k oknu nevrátit. Pozoroval auta tu a tam projíždějící vylidněnou osvětlenou ulicí, ale kdykoli některé zastavilo u chodníku, okamžitě žaluzie stáhl – ještě dnes si mezi palcem a druhým článkem ukazováčku dokázal vybavit ty trochu hrubé drážky plastového zakončení ovladače. Bylo to podobné, jako když vypínal monitor počítače: to, na co se předtím díval tak dlouho, v jediném okamžiku nenávratně zmizelo. Stával potom za osleplým oknem a prsty se dotýkal chladného skla, jako by chtěl na žaluzie dosáhnout. Tlak, který mu již předtím svíral hruď, ještě zesílil, takže se mu špatně dýchalo. Upíral zrak mezi milimetrové spáry, jimiž chabě prosvítalo naoranžovělé světlo uliční lucerny, a poslouchal, zda uslyší ty důvěrně známé kroky. Jakmile zaslechl kovové zadrnčení rohože před vchodem, skočil do postele.

O chvíli později pak uslyšel klíč v zámku.

Někdy to vydržel a mlčel. Jindy to nevydržel, začal ji obviňovat, takže se nakonec vždycky zuřivě pohádali. Nikdy potom nedokázal usnout a vztekle, s bušícím srdcem pozoroval její spící profil. Ona naopak usínala prakticky okamžitě. Někdy chrápala.

V posledních dvou letech mu její občasné pozdní příchody začaly být ukradené – ostatně sám chodil většinou ještě později. Najednou mu to všechno bylo šumafuk. Ať ji spánembohem vozí domů, kdo chce. Nikdy by nevěřil, že bude schopen tak nepokryté lhostejnosti, ale bylo to tak. Když byl výjimečně doma a ona ho svým pozdním příchodem probudila, sotva nyní otevřel jedno oko. Potom se beze slova otočil na druhou stranu polštáře, aby nemusel čichat alkohol z jejího dechu, a spal dál.

Kdysi ovšem strašlivě žárlil.

Když se se Zuzanou brali, žárlil na každého muže, který ji oslovil. První rok či dva po svatbě měl pocit, že je schopen zabít každého muže, který jeho ženu opakovaně požádá o tanec. Postupem času se poněkud vzpamatoval, nicméně ještě před třemi lety, když začal pracovat jako poslanec, si občas při nočních návratech z různých cest a mítinků představoval, co by udělal, kdyby svou krásnou ženu doma s někým přistihl. Nebo kdyby třeba jen objevil cigaretu v popelníku – Zuzana ani on nekouřili. Nebo dvě nevymyté skleničky. V hloubi duše sice věřil, že Zuzana by ho nikdy nepodvedla, ale přesto – nebo možná právě proto – se dobrovolně mučil představou její eventuální zrady. Někdy si celou situaci ještě rafinovaně ztížil tím, že si v příslušně zválené posteli představil některého ze svých nejbližších kamarádů. Docela ho to bavilo, i když se mu přitom špatně dýchalo. Rád uvažoval, co by v takové situaci udělal. Možná by beze slova odešel. Se zlomeným srdcem. Nebo by je oba mlčky pozoroval a smutně, jakoby nepřekvapeně pokyvoval hlavou – ten pocit morální převahy, který při takové představě zakoušel, mu dělal opravdu dobře. Jindy se ho však při takových fantaziích zmocňovala zuřivá, nekontrolovatelná zlost. Neručil za sebe. Divoce do svých kamarádů bušil pěstmi. Prohazoval je skleněnými dveřmi. A tak dále.

Nikdy by ovšem tyhle své představy nikomu nepřiznal. Odjakživa mu bylo vštěpováno, že takové situace je nutno řešit kulturně a civilizovaně. Žárlivost byla i v jeho očích odpudivá vlastnost, za niž je třeba se stydět. Atavistický pud. Majetnický pud. A tak dále.

Nyní už nežárlil vůbec.

Když se v květnu vrátil z jakéhosi mítinku na Moravě pozdě v noci domů a na stole skutečně objevil plný popelník a dvě sklínky se zbytkem červeného vína na dně, ani ho nenapadlo, že by měl jednu z nich rozbít a jejím ostrým okrajem navždy zohavit tvář pokojně spící manželky.

Dokonce ani nemrštil popelníkem o zeď.

Po pravdě řečeno obě skleničky i popelník umyl spolu s ostatním nádobím, které našpinil, když si ohříval večeři.

Nepoznával se.