Loučení s panem Petrescem

„Dovolíte?“ řekl dvorně Max a odnesl paní Košťálové kufr do taxíku.

„Děkuji,“ řekla paní Košťálová a hezky se na Maxe usmála.

„Kde jsme to přestali?“ chtěl vědět pan Petrescu.

„U polyfonní vypravěčské strategie,“ pomohl mu Max ochotně, neboť ono téma ho skutečně zajímalo.

„Ach ano,“ vzpomněl si ihned pan Petrescu, „polyfonní vyprávění. Čtenář zkrátka sleduje jednotlivé dílčí příběhy a jejich vzájemné zrcadlení. Příběhy, jejichž smysl je mnohoznačný a otevřený. – Ale teď už bohužel musíme jet.“

„Vypravěč,“ doplnila ho ještě paní Košťálová, „bere čtenáře na riskantní a dobrodružnou cestu za hledáním smyslu celku. Tak nashledanou!“

Starší olysalý taxíkář hleděl na pana Petresca a paní Košťálovou se špatně skrývaným odporem.

„Nashledanou a děkuji,“ řekl Max upřímně. „Moc jste mi pomohli.“

„Rádo se stalo,“ řekl pan Petrescu.

„Tak kam to bude?“ dotazoval se taxíkář netrpělivě. V podpaží žlutého trička měl tmavé kruhy.

„K univerzitní knihovně,“ požádala ho paní Košťálová mile.