Pohádka na dobrou noc

Pamelino rozrušení stále rostlo.

Převahu nad denním světlem postupně získávala tma, z níž si reflektory autobusu dokázaly přisvojit stále menší díl, zahrnující nakonec jen bledý povrch vozovky, nekonečné bílé jízdní pruhy, kovový lesk svodidel a svítivě zelenou, jakoby přízračnou barvu směrových značení na Udine a Villach. Předjíždějící, svištivě rychlá auta zahájila v potemnělém voze známou klouzavou hru světel a stínů, odpočítávanou rudě žhnoucími číslicemi digitálních hodin na stropním panelu.

Pamela však na nějaké hry světel neměla čas. Seděla ukázněně po směru jízdy a v trochu slabém světle čtecí lampičky znovu a znovu nahlížela do dvoustránkového strojopisu, kde si již dříve podtrhala místa, na která chtěla při čtení položit dramatický důraz nebo kde chtěla udělat dramatickou pauzu. Zvládnu to? říkala si Pamela. Vždyť ve srovnání se všemi těmi kraťoučkými proslovy, které až dosud k cestujícím měla, byl tento text desetinásobně, možná dvacetinásobně větším úkolem. Když si otočila sedadlo směrem k lidem a upravovala si mikrofon, papír položený na jejích kolenou se postřehnutelně chvěl.

„Takže tu máme večer a já –“ řekla tiše, „– a já jsem si pro vás všecky připravila takovou docela kratičkou pohádku na dobrou noc, aby se vám hezky spinkalo.“ Přestože měla trému, bezvadně se jí podařilo přizpůsobit barvu hlasu té krásné mollové náladě večera.

„Není slyšet!“ zvolala sice jako obvykle Šarlota, ale obě Olžiny děti a Ignác nadšeně zatleskali, takže Pamela už skoro nepochybovala, že se její pohádka bude účastníkům líbit (ostatní účastníci zájezdu se naopak tvářili trošku zaraženě, ale zdálo se, že toho si Pamela nevšimla; Irma s Denisou byly dokonce jejím oznámením udiveny natolik, že obrátily své tázavé obličeje k Jolaně a jejím rodičům, hledajíce u nich jakékoli přijatelné vysvětlení – nebo alespoň něco jako němou solidaritu).

„Jmenuje se O malinkatém Moulínkovi a napsala jsem ji sama,“ pravila Pamela a podívala se na Maxe upřeným pohledem, bohužel dostatečně dlouhým na to, aby jej zachytili i všichni ostatní účastníci.

Max na vteřinu zpanikařil, ale ihned se vzpamatoval a rozhodl se, že Pamelině pohledu bude čelit kamenným, chladně objektivním výrazem ostříleného nakladatelského redaktora, kterým – namlouval si – přece vždycky byl.

Nato se na Pamelu povzbudivě usmál.

Pamela se začervenala, odhrnula si z čela několik uvolněných zlatých pramenů, vyčkala, až k ní vzhlédnou opravdu všichni, a začala číst.

„Ona to myslí vážně,“ řekl Oskar. „Já myslel, že je to vtip.“

„To je jeho vina,“ zašeptal Jolaně Ignác a ukázal na Maxe.

Oskar, Jolana, Hynek a Zuzana se zasmáli. Max chtěl na svou omluvu říct něco hodně ironického o grafomanech, ale Pamela se mezitím vyčítavě podívala jejich směrem, a tak provinile zmlkl a poslouchal: Malinkatý Moulínek, bydlící se svou kamarádkou žabičkou Rosničkou pod maceškovým lístečkem u rybníčka jménem Mokráček, byl – zjišťoval postupně Max – očividným plodem Pameliny lásky k Rákosníčkovi, Křemílkovi a Vochomůrkovi a patrně i k víle Amálce; od svých večerníčkových předloh se její pohádka odlišovala zejména značnou kompoziční nepřehledností, klopýtavou větnou stavbou a absolutním nedostatkem jakékoli pohádkové poetiky, již zde suplovaly lepkavě sladké neologismy a nejrůznější nadužívané zdrobněliny.

„Ježíšikriste,“ zašeptala Jolana.

Max se pokoušel rozhodnout, co jím ten večer otřáslo víc: zda – ještě před pohádkou – pohled na dvě rozcuchané, zadýchané a koketně se rdící stařeny, s námahou se vymotávající z látkového monstra velikosti divadelní opony – anebo tahle vydařená dvacetiletá kopie Marilyn Monroeové, předčítající dospělým, životem unaveným lidem věty jako Ráno žluté sluníčko polechtalo žabičku Rosničku paprskem na tlapičce.

„Dost!“ zaúpěl Ignác.

„To není průvodkyně,“ řekla Denisa polohlasně. „To je nebeský úkaz.“

Max musel připustit, že na jejích slovech něco je.