Zvuky Jakubovi nevadí

Krátce poté, co Jolana zaznamenala další záchvěv nevolnosti, požádala řidiče, aby zastavil.

„Za dvacet minut stavíme u Aralu, slečno,“ řekl Karel.

„Dvacet minut nevydržím,“ řekla Jolana. „Ani náhodou.“

V zádech cítila pohledy všech cestujících, ale nezbývalo jí, než je snést.

Už žádné zvracení v autobusu, říkala si.

Zhluboka dýchala.

Snížení otáček motoru a temné zakvílení brzd znělo Jakubovi jako rajská hudba.

„Jdu se vyčúrat,“ řekl spěšně matce.

„Už zase?“ nechápala Zuzana.

„No a?“ řekl Jakub vzdorně.

Šel za Jolanou ke dveřím. Jolana byla bílá jako smrt, ale žertovně na něj mrkla.

„Ahoj,“ řekla mu.

Jakub maličko zrudl.

„Ahoj,“ řekl statečně.

Líbilo se jí, že se nebojí.

„To už jdeš zas?“ řekl Jakubovi řidič.

Jakub neodpověděl.

Za svodidly stoupal široký pruh posečené louky k příkré kamenité mezi, za níž začínal smíšený les. Jakmile zasyčela dveřní hydraulika, Jakub vysprintoval k vzdáleným stromům; Jolana ho pomalu, mátožně následovala. Byla teprve v polovině loučky, zatímco Jakub už se škrábal nahoru na mez. Vběhl do lesa, ale potom se z ničeho nic zastavil, vrátil se a čekal na ni u meze, aby jí pomohl nahoru. Podal jí ruku a ona mu poděkovala, ačkoli jí mluvení očividně dělalo potíže. Zeptala se ho rychle, jak se jmenuje.

„Jakub,“ řekl netrpělivě.

Už to opravdu nemohl vydržet.

Řekla, že se jmenuje Jolana, ale byla příliš blízko. Ani ne deset metrů.

„Prosím tě,“ řekl Jakub naléhavě. „Můžeš jít o kus dál?“

Rezignovaně kývla a odpotácela se o dalších deset metrů stranou. Během tohoto krátkého přesunu dvakrát zvracela. Už skoro neměla co. Vysíleně dýchala. Konečně zaslechla, jak močí.

„Vydávám hrozný zvuky, co?“ řekla mu, když se společně vraceli.

„Zvuky mi nevadí,“ řekl upřímně.

„Ne?“ přinutila se k úsměvu. „Představ si, že mně jo.“

Za jiných okolností by bylo příjemné vykračovat si po tak dlouhém sezení na měkkém prosluněném jehličí.

„Nemůžu čúrat, když vedle někdo je,“ řekl náhle Jakub. „Chápeš.“

Divil se, že to bylo tak snadné.

Přestože jí dosud bylo zle, zpozorněla.

„To se občas stává,“ řekla. „Z toho si nemusíš dělat hlavu.“

„Že se to stává?“ řekl pochybovačně Jakub. Stává – homoušům.

Jolana přemýšlela. Vzpomněla si na jednoho svého bývalého přítele, který když šel v jejím bytě na velkou, zesiloval hudbu. Když mu to prokoukla, začala mu sama pouštět Wagnerův Soumrak bohů.

„Aby ne,“ řekla. „Moje kamarádka, když je u mě v bytě, si dokonce vždycky musí nahlas pustit hudbu, abych ji neslyšela. Jinak prý se vůbec nevyčúrá.“

„To znám,“ řekl Jakub živě.

To téma ho zjevně zajímalo.

„A jak čúrala ve škole?“ zeptal se. „Nebo si s ní nechodila?“

„Chodila,“ řekla rychle Jolana. „Čúrala vždycky na vnitřní stranu mísy. Ale chápeš,“ použila Jakubovo slovo, „na holčičích záchodech jsou kabinky.“

Náhle si vybavila všechny ty předešlé přecpané záchody u benzínových pump a dálničních odpočívadel.

„No jo,“ řekla, „tady na zájezdě to musí být problém, co?“

„To teda jo,“ vzdychl Jakub.

Podíval se na ni, jak si ubrouskem znovu a znovu otírá koutky úst.

„Oba máme nějakej,“ řekl s hezkým úsměvem.

„To je teda pravda!“ zasmála se.

Blížili se k okraji lesa. Jolana za chůze odšroubovala uzávěr peprmintové ústní vody, zastavila se, nadechla a krátce si vykloktala ústa.

Měla radost, že na ni opět počkal.

„Jakube?“ řekla skoro rozverně. „Chceš prozradit tajemství?“

Vážně kývl.

Lidé už je spatřili. Zahazovali cigarety a nastupovali.

„Nejsme to jenom my dva, kdo máme problém. Tamti všichni,“ máchla rukou směrem k autobusu, „mají taky nějakej.“

Jakub si připomněl ustavičné hádky svých rodičů a souhlasně kývl.

„Věděl jsi to?“

„Každej má problémy,“ řekl. „To je logický.“

No jasně, říkala si Jolana. Vždyť je to vlastně logický.