Problém s odstředivou silou

Jolanin otec poté, co jeho chvalozpěv na vzpřímené, zářivé a sytě žluté slunečnice ukončil nečekaný a hysterický nesouhlas jeho dcery, uraženě zmlkl.

Je protivná jako činže, říkal si. A kdo? Jeho vlastní dcera! Ta ale dokáže člověka otrávit. Úplně mu otrávila náladu. Celý ten zájezd mu už začínal jít na nervy. Je vůl, že vůbec někam jezdil. Zamýšlel bdít a trucovat ještě dlouho, ale byl zmožený vodkou natolik, že brzy usnul.

Naneštěstí si však předtím nesklopil postranní loketní opěrku.

Na rovných úsecích silnice, kde jeho posez – až na jeho hlavu ustavičně mu padající na prsa – zůstával víceméně vzpřímený a ani v pravotočivých zatáčkách, kdy svou značnou hmotnost přesouval na svou ženu (a její rozečtenou knihu), nepředstavovalo jeho opomenutí žádný velký problém, avšak v každé byť jen trochu ostřejší zatáčce levotočivé se jeho mohutné tělo pokaždé hrozivě sesunulo nejen na samotný okraj sedadla, ale většinou i na nejzazší mez svého těžiště. Prvních přibližně deset povlovných levotočivých zatáček se mu ještě podařilo na poslední chvíli vyrovnat, jakkoli způsob, jímž to dokázal, zůstával pro Maxe záhadou – Jolanin otec totiž nikdy neudělal pro znovunabytí své rovnováhy zdánlivě víc, než že sebou v polospánku polekaně trhl a trochu pootevřel levé oko. Max si uvědomoval hned několik věcí zároveň: že mu to nemusí vycházet donekonečna, že Jolana na svého otce nevidí, že jeho žena si lhostejně čte a že nikdo jiný hrozící nebezpečí dosud nezaznamenal. Věděl, že by mu měl loketní opěrku rychle sklopit sám, ale potom si řekl, že tu koneckonců není proto, aby někomu rychle sklápěl loketní opěrky, nýbrž proto, aby nasbíral materiál pro román s názvem Účastníci zájezdu.

V příští dvojité zatáčce, mezi motoristy běžně nazývané esíčko, Jolanin otec ze sedačky vypadl.

Dopad jeho těla doprovodilo filmově temné žuchnutí.

Obraz mohutného pětapadesátníka, sedícího s ohromeným a bolestným výrazem v úzké a poměrně hluboké uličce mezi sedadly, zdvihl v autobuse vlnu bezuzdného, škodolibého veselí – a když původní útrpný úžas v tváři Jolanina otce vzápětí vystřídal cestujícím již z dřívějška známý, nyní jen trochu nedotažený společenský úsměv, intenzita smíchu se ještě zdvojnásobila.

Ignác mu pomohl vstát, ale přitom se hlasitě chechtal.

Zuzanin nebývale mladý, téměř dívčí smích, ve své zajíkavosti bezpochyby upřímný, připomněl Hynkovi staré dobré časy – jako by ty veselé slzy, které jeho ženě smích vehnal do očí, vyplavily na povrch něco z její dřívější podoby. Jako by si to sama uvědomila, položila Zuzana na chvíli tvář na Hynkovo předloktí. Jakub se snažil svůj smích kontrolovat, neboť se bál, aby se mu nezačalo chtít čúrat. Max si zároveň všiml, že ten nakažlivý smích, strhnuvší do svého silového pole prakticky všechny cestující, pana Petresca a paní Košťálovou nevyjímaje, vytvořil mnohá předtím nepředstavitelná zraková spojení – kupříkladu Irma s Denisou se smály na Láďu s Olgou, zatímco Jardova žena Jituš se rozpustile smála na paní Helgu.

Jolanina matka se smála na Rusa sedícího vedle Jolany. Smála se ale trochu rozpačitě.

Jolana se nesmála vůbec.

Začínalo toho na ni být trochu moc.

Jediný člověk, který v autobuse opakovaně zvrací, je ona sama – a jediný člověk, který se tu opije natolik, že pak vypadne do uličky, je její otec. Zkrátka bezva rodina. Měla pocit, že ty rozesmáté pohledy nevydrží. Cítila, jak se jí začíná chvět brada, což byla v jejím případě tradiční předehra pláče. Energicky si odkašlala. Snad tady ještě ke všemu nebudu bulit? říkala si v duchu nevěřícně. Její mysl se rozdělila a každá z obou nově vzniklých částí se nyní snažila ovládnout tu druhou. Sakra, zuřila jedna část, je ti třicet, ne patnáct! Vystudovala jsi vysokou školu, máš státnice ze dvou jazyků, zajímavou, skvěle placenou práci, hezký, útulný byt a pár dobrých přátel – tak si to laskavě uvědom! Jenomže než si to stačila uvědomit, ta druhá část mozku ji přinutila složit ruce na kolenou, položit si na ně hlavu a navzdory své zajímavé a dobře honorované práci, dvěma jazykovým státnicím, hezkému bytu a dobrým přátelům se tiše rozplakat.

Po chvíli ucítila na rameni dotek ruky.

„Berte to s nadhledem,“ pošeptal jí Max. „Vždyť o nic nejde.“

Hodně se předklonil, takže u ní byl velmi blízko.

Vděčně kývla, aniž se na něj podívala:

„Snažím se. Opravdu se snažím.“

„Můj šedesátiletý otec,“ šeptal Max, „v opilosti tancuje sambu. To je horší.“

„To asi není horší,“ řekla Jolana. „To je skoro normální.“

Stále mluvila směrem ke svým kolenům.

„Myslíte?“ řekl Max. „I když ji tancuje na večírcích bez hudby?“

Zachechtala se, což ji trochu uvolnilo. Rezignovaně k němu obrátila mokré oči a zčervenalý, napuchlý nos.

„Nejspíš potřebuju panáka,“ řekla. „Nebo dva.“

Hlasitě se vysmrkala.

„I když,“ řekla přemítavě, „opít se asi není ten nejlepší způsob, jak si vyřešit vztahy s rodiči.“

„To asi ne,“ řekl Max. Zasmál se: „Nejlepší je jet s nima na dovolenou.“