Chčije
Jardovi se zdálo, že slyší déšť.
Neměl sice ještě v úmyslu vstávat, ale potom – veden neblahou předtuchou – z postele slezl a podezíravě roztáhl okenní závěs. Nemýlil se: z nízké šedé oblohy padal hustý drobný déšť.
Vypadalo to na celý den.
„A je to v prdeli,“ konstatoval nahlas. „Chčije!“
Otevřel hlučně balkonové dveře a vyšel ven. První řada dlaždic byla ještě jakžtakž suchá, ale na všech zbývajících řadách se v rychlém sledu rozprskávaly drobné kapky. Kovové zábradlí pod nárazy deště slabounce zvonilo. Několik kapek stříklo Jardovi na nahé nohy; couvl nazpět do pokoje a zadkem přitom narazil do své ženy.
Napůl ještě spala.
„Čum, sakra,“ žádala ho ochraptěle.
„Jak mám kurva vědět, že seš vzhůru?“ řekl Jarda, ale ustoupil, aby i ona mohla vyjít na balkon.
„No tě prdel,“ řekla Jituš, když tu nenadálou pohromu spatřila na vlastní oči.
Jarda neodpověděl. Její nahořklý dech, spánkem napuchlá víčka a přeleželé vlasy ho v ostrém ranním světle dnes dráždily víc než jindy. Raději mlčel.
„A je po dovolený,“ řekla Jituš hněvivě.
Pohled na rozcuchaného, neoholeného manžela ve zmačkaném pyžamu jí na náladě zrovna nepřidal.
Jarda si její hněv bůhvíproč vztáhl na sebe.
„Ale neni!“ řekl popuzeně. „Proč by herdek bylo po dovolený?“
„Protože jak seš u moře a chčije, tak je po dovolený,“ řekla Jituš autoritativně.
„Ále prd!“ řekl Jarda nesouhlasně.
Jituš mu věnovala krátký znechucený pohled a šla do koupelny. Jarda to už nevydržel.
„Hlavně si pořádně vypucuj ty svý smradlavý tesáky!“ řekl polohlasem.
Jituš se v půli cesty zastavila.
„Cos to řek?!“
„Ále hovno.“
„Opakuj to!“
„Polib si.“
„Jen si koleduj, ty debile,“ řekla Jituš výhružně a práskla za sebou dveřmi.
„Ticho!“ zaječela Klára ze sousedního pokoje.
„Hubu drž,“ řekl Jarda polohlasem.
Dveře koupelny se prudce otevřely.
„Ty drž hubu!“ zakřičela na něho Jituš.
Dveře znovu práskly.
„Ježišmarjá,“ zařval Jarda, „to zas bude kurva den!“
Vůbec nechápal, jak se to všecko tak rychle zvrtlo.
Vlezl si nazpátek do postele a přikryl si polštářem hlavu.